1. povídka o dračím jezdci: Přiletí
1. povídka: Přiletí
Nebe bylo černé a bez hvězd.
U prostého vozu, který zastavili na mýtině u cesty mezi vesnicemi a vypřáhli z něj koně, hořel oheň. Menší, přesto svalnatější muž se staral o pečené maso. Vůně připravovaného pokrmu zahnala vlhký, trochu hnilobný pach blízkého lesa. Mezitím drobná žena s lampou vykročila do tmy dál od ohniště. Dávala si pozor, aby na – snad zvěří vyšlapané – cestě nezakopla, a se starostí v očích se rozhlížela. Ještě za světla se to místo zdálo přívětivé k nocležníkům, nabízelo skrytý kout pro utáboření, ale stále nedaleko cesty, aby tam dokázali vjet i s vozem, a ráno mohli znovu vyrazit na svou pouť. Jen ten blízký les končil v skaliskách, a čerň noci mohla zmást poutníka. To byl z části důvod, proč se žena strachovala: druhý její společník zůstal sedět na skalách, a přestože se setmělo a tma ho vždy děsila, stále se nevracel.
Zvěř v lese si dávala pozor na nezvaného hosta, přesto šelestila okolo a bystřila jeho smysly. Ten kraj byl jiný od jejich domoviny, i předtím než ji zpustošily nelítostné požáry. A čekala je ještě dlouhá pouť k pramenu, který dokázal léčit všechny nejen lidské neduhy. Žena se chvěla spíše chladem než strachem, přesto se několikrát ohlédla směrem k vozu, zda je stále schopna se orientovat podle žhnoucího ohniště v dálce. Nechtěla zabloudit v temném lese, a chtěla dovést ztraceného přítele do bezpečí. Nejen ve významu té chvíle a toho lesa.
Nakonec ho našla, aniž by na něj musel zavolat. Když světlem ozářila muže sedícího na okraji skály, rozbušilo se jí srdce náhlým strachem. "Chrissie," oslovila ho opatrně, jak ho nechtěla vylekat a být důvodem neštěstí, kterého se sama tolik bála. "Chrissie, pojď zpátky k ohništi."
Starší se na ni pootočil a věnoval jí hezký úsměv, který doplňovaly oči plné bratrské lásky. "Čekám až se vrátí," odpověděl jí a poklepal na místo vedle sebe, aby ji vyzval, aby se za ním posadila. Skutečně se přiblížila o několik kroků, ale stále v uctivé vzdálenosti od okraje skály si podřepla. "Ráda létá mezi hvězdami," dodal Christopher něžně.
Žena odložila lampu a v kleku se přiblížila k staršímu. Jemně mu stiskla rameno a na okamžik vzhlédla k černému nebi nad nimi. Její oči zachytily vzdálené světlo a zaleskly se slzami, jako kdyby všechny hvězdy existovaly jen v nich. "Pojď se se mnou k ohni zahřát," pobídla ho znovu.
"Chci na ni počkat," zakroutil hlavou druhý.
"Přiletí tam za námi," zalhala. Ale ani tolik nestačilo, aby se starší zvedl a následoval ji. Proto se k němu více naklonila, až ho téměř zezadu objímala a tiše pronesla: "Nejsem si jistá, zda bych zpátky došla sama, byla bych raději, kdyby si šel se mnou."
Starší se na světlovlasou otočil a se starostí v očích kývl. "Se mnou se nemusíš ničeho bát, Lizzi," šeptl k ní vřele, než se konečně odsunul od okraje skály, aby mohl vstát. Vytáhl mladší na nohy. Ujistil se, že je před chladem chráněná v tlustém vlněném svetru. A chvíli dlaní zůstal na jejím břiše, přičemž si s něžným leskem v očích prohlížel tu krásnou pihatou tvář. Pak se sklonil pro lampu a vzal ženu za ruku, aby ji dovedl k vozu.
"Maso je hotové," zavolal na ně muž od ohně, když se konečně vymotali z lesa.
Christopher zavedl mladší až k ohništi a společně s ní se posadil na kusy dřeva, co sloužily jako lavice. Rozdělili si jídlo a chvíli jedli, než se narovnal a zmateně rozhlédl, jak něco nebo někoho hledal. Oheň osvětloval dlouhou jizvu, která mu vedla přes levé oko, a doplňovala nynější výraz zděšení. "Neslyším ji," dostal ze sebe a chtěl vstát, ale žena s pihami na tváři ho chytila za zápěstí, aby v tom zamezila.
"Je daleko, letěla na výzvědy."
"Ale… ne-"
Nejnižší z nich měl na tváři výraz nesouhlasu, přesto se neozval. Jen pozoroval, jak Elizabeth vytáhla z kapsy malou lahvičku a palcem ji otevřela. "Chrissie, napij se," přerušila staršího, který odložil dřevěnou misku s pečeným masem, aby mohl vstát a vrátit se na skálu vyhlížet. "Prosím." Nakonec si nechal přiložit lahvičku k ústům a polkl jeden doušek, protože ženě věřil a ani ho nenapadlo, že by mohla mít nějaké postranní úmysly. Ani tehdy, když uspávadlo v lahvičce začalo působit, a on se ospale do mladší opřel.
Třetí z nich vstal, aby Elizabeth pomohl Christophera uložit. Oběma se jim leskly černé oči nejen září ohně. "Možná si s ním nemě-"
"Co, Briane?" přerušila ho rozzlobeně pihatá, i když nevysoký muž před ní byl tím posledním, s kým se chtěla v tu chvíli přít. "Kolikrát jsme mu řekli pravdu? Kolikrát si tím musel znovu projít? A k čemu?" To druhého umlčelo.
Podařilo se jim nejstaršího dotáhnout zpátky do vozu a uložit do přikrývek. Elizabeth ho pohladila po tmavých kudrlinách a věnovala mu starostlivý pohled. "Taky jsem myslela, že s námi povečeří," šeptla a málem se jí při tom zlomil hlas, "ztrácí se před očima."
Brian si ji stáhl k sobě a pevně objal její ladné vílí tělo svými svalnatými pažemi.
🌑
Až druhého dne k podvečeru se dostali k lidské vesnici v údolí. Přestože se snažili spíše takovým místům vyhýbat, složitý terén okolí jim to tentokrát nedovolil. Žena s pihami a její menší svalnatý partner seděli na kozlíku, zatímco nejstarší z nich si pod látkovou plachtou vozu broukal melancholickou melodii, přičemž leštil zvláštní kožené sedlo.
Stačilo, aby začal vanout vítr jiným směrem, a místo vůně lesů, kterými doposud projížděli, se muži s tmavými kudrlinami do chřípí opřel zápach spáleniny. Až chvíli poté se rozezněl z vesnice zvon ohlašující nebezpečí. Nejstarší z poutníků se nerozmýšlel, nechal sedlo být a vyskočil z vozu, aby se vydal směrem požáru. Elizabeth na něj nestihla ani zavolat, než se ztratil mezi domy.
Hořelo na opačné straně vesnice. Dům v plamenech stál téměř na samotě, přesto už k němu sbíhali vesničané a snažili se uspořádat řadu, která by dokázala efektivně dopravit vodu v kýblech ze studny a hasit. V nastalém zmatku si nikdo nevšiml tmavovlasého cizince, a to nejméně do chvíle, než vytrhl jednomu z mužů kýbl s vodou, aby se jím polil, a s mokrým kabátem přetaženým přes hlavu se vrhl dveřmi do hořícího stavení.
Jeho smysly ho nezklamaly. Jen jestli už tehdy, když do vesnice vjížděli, byl schopen odhalit děsivou pravdu, že hořící dům nebyl prázdný, nebo jednal podle instinktů, se nedalo rozhodnout. Silný žár se opíral do jen chabě chráněného těla, když se snažil probojovat do místnosti, z které slyšel přerývané nádechy. Zakrýval si ústa látkou košile a druhou rukou si přes hlavu přetahoval mokrý kabát, ale přesto chybělo jen málo, aby planul stejně jako všechno vybavení domu. Dveře mezi pokoji byly nejhorší, musel je vyrážet, protože kovové kliky by v ruce neudržel.
Ale podařilo se mu to. V pokoji, který nebyl tolik zasažený požárem, ležel na zemi černovlasý muž. Musel omdlít z kouře, který se do jeho ložnice dostal dřív, než ji pohltil požár.
Christopher nejprve otevřel okno, i když tím rozvířil plameny dosahující nyní již i do pokoje. Pak muže z podlahy zvedl a nemotorně si ho o sebe opřel, protože byl vyšší a na všechny směry delší. Přesto se mu ho podařilo vystrčit z přízemního okna do trávy a sám za ním skočit. Odtáhl ho od hořícího domu, než ze sebe stáhl kabát, aby se sám ochladil a mohl věnovat jeho kříšení.
Naštěstí se zdálo, že muž v kouři neležel příliš dlouho, protože stačilo několik nádechů, aby přišel k sobě. Zmateně otevřel oči a setkal se se starostlivým pohledem svého zachránce. Kudrnaté hnědé vlasy, až nezvykle bledá pleť, dlouhá jizva přes levé oko, velký nos, plné rty… toho muže neznal. Riskoval pro něj život cizinec, zatímco ostatní vesničané a jeho příbuzní si až nyní uvědomili, že v nastalém zmatku na něj zcela zapomněli.
"Bude to dobré," šeptl Christopher, když se černovlasý muž v jeho náručí rozkašlal. Vytáhl ho do sedu, aby se mu lépe dýchalo, a dlaní mu přejížděl po zádech. "Už jsi v bezpečí," dodal, a ohlédl se na hořící dům za nimi. Až teď se připomněla bolest v lýtku, které olízl plamenný jazyk. Přesto tomu nevěnoval pozornost, a místo toho se znovu otočil na muže, kterého zachránil. "Jsi zraněný?"
Černovlasý jen zakroutil hlavou. Býval by se udusil kouřem, než by ho spálili plameny. Požár musel vypuknout v opačné části domu. "K-kdo jsi?"
To už ovšem k nim doběhl postarší muž. "Yun-" klekl si k černovlasému, aby ho mohl osahat, zda je v pořádku, a sám ho objal, takže ho tím vytrhl z náručí jeho zachránce. "V tuhle dobu nebýváš doma, ani mne nenapadlo…"
"Byl jsem unavený," odpověděl mu černovlasý, jako kdyby to vysvětlovalo celou nešťastnou náhodu, díky níž málem uhořel. I když ho otec objímal, pohledem zůstával na svém zachránci, který se mezitím postavil na nohy a narovnal. Přesunul váhu z nohy na nohu s nepatrným syknutím, než se rozhlédl kolem sebe.
Otec si toho musel všimnout, protože se také na kudrnatého cizince otočil. "Vytáhl si ho ven." V odpovědi mu přišlo kývnutí. "Děku-"
"To je v pořádku," uklonil se a trochu nervózně usmál Christopher. "Udělal by to každý." Poté se od nich krok vzdálil. "Má sme- mí přátelé… mne hledají," pokývl k vozu, který byl opodál, a od kterého k nim běžela Elizabeth. "Pomůžeme s hašením," dodal ještě, než se rychlým krokem vydal pryč. A zdálo se, že jeho statečný čin se neshledal s přílišným nadšením u jeho společníků.
Černovlasý je pozoroval z místa, kde jej otec zanechal, aby se vzpamatoval a nabral dech. Viděl, jak se nejdrobnější z postav posadila na kozlík vozu, zatímco jeho zachránce a trochu nižší, ale podsaditější muž se vydali bojovat s ohněm. Mohlo se mu to jen zdát, ale v ubývajícím světle stmívání se oheň v jejich očích odrážel, jako kdyby jim v nich jiskřilo.
🌑
Stavení lehlo popelem – takovým pohledem je přivítalo chladné ráno. Jen zbytky staré kovárny přidružené k domu se daly rozpoznat a snad v nich přežilo některé užitečné nářadí, i když oheň vzplál chybou posluhovačky v blízké kuchyni. Hloupé děvče hasilo hořící olej vodou.
Až nad ránem se k Elizabeth mezi kožešinami pod látkovou plachtou vozu přitulilo hřejivé tělo jejího partnera, a i když bylo celé načichlé kouřem, jeho objetí přinášelo pocit bezpečí.
Brian se otřel rty o linii Elizabethiny dolní čelisti, aby jí mohl zašeptat do ucha. "Celou dobu to byl on." To víle vykouzlilo – třebaže rozespalý – úsměv na tváři.
🌑
Černovlasému synovi kováře chvíli trvalo, než se odhodlal vydat za svým zachráncem. Cizinci se utábořil za vesnicí, protože se nejprve jeho otec nabídl, že zkontroluje podkovy jejich koní, a pak zjistil, že jednoho by bylo lepší znovu okovat. A to se protáhlo, protože musel nejprve dát dohromady alespoň základní kostru kovárny. Díky ochotné pomoci při požáru byli vesničané k cizincům přátelští a dovolili jim za vesnicí zůstat. I tak se kovářův syn za nimi vydal až na třetí den.
Jeho kudrnatý zachránce napájel koně u potoka na dohled od vozu. Jednoho z jeho společníků potkal černovlasý ve vesnici na trhu, jak se snažil koupit nějaké zásoby, zatímco žena znovu zůstávala hlídat vůz jako při požáru.
Christopher stál na délku uzdy od koní a sledoval je, jak spokojeně pijí. Ale stejně jako u zvířat, i jeho smysly zbystřily, když zaslechl, že se k němu někdo blíží. Rukou sjel na dýku, kterou měl u pasu. Přesto se neohlédl. Možná proto, že vůni příchozího znal. Otočit se jej donutilo, až když černovlasý příliš dlouho stál kousek od nich a nic neřekl.
"Zdravím," dostal ze sebe syn kováře. Chtěl pokračovat, ale zarazilo ho, když se na něj cizinec díval, jako kdyby ho viděl poprvé. Na jeho výrazu bylo znát, že se ho snaží si zařadit. A možná skutečně se všechno událo tak rychle a už se stmívalo, že si zachránce rysy černovlasého nedokázal vybavit. Viděli se jen chvíli, a muž s jizvou přes oko měl mnohem zajímavější rysy, aby si je kovářův syn i v tom krátkém okamžiku stihl zapamatovat snad až nadosmrti. "Vytáhl jste mne z ohně, chtěl jsem vám znovu poděkovat," vysvětlil a tentokrát již natáhl ruku s rancem, jak původně zamýšlel, "teta upekla buchty, donesl jsem na ochutnání."
Christopher na něm tiše zůstal pohledem, než koně zvedli hlavu od vody. "Liz bude ráda za buchty," utrousil vesele, jako by zahnal, cokoliv jej předtím trápilo, a pobídl koně, aby ho následovali zpátky k vozu. Černovlasý zůstal neomaleně stát a sledoval, jak se mu jeho zachránce vzdaluje, než mu došlo, že nejspíše nepostřehl vybídnutí, aby šel s ním. Když ho dohnal, druhý se na něj otočil s laskavým úsměvem.
Kovářův syn nevěděl, co by měl říct. Nikdy ho nenapadala správná slova a někdy měl obtíže vystihnout nálady a pocity lidí kolem něj. Proto se spíše společnosti stranil a trvalo mu tak dlouho, než přišel svému zachránci poděkovat. Otec mu to vyčetl, že kdyby se tu nezdrželi, nikdy by k tomu nedostal příležitost. A černovlasého to zamrzelo, protože z nějakého důvodu svého zachránce toužil znovu spatřit.
Každou noc se mu zdálo o požáru, ale místo noční můry se ocital v pevném náručí kudrnatého muže. A oko, co jej pozorovalo z pod jizvy, se na něj dívalo vlčí.
Teď ho sledoval, jak s lehkostí vede koně. I přes statečnost, které bylo potřeba, aby někdo vběhl do hořícího domu, nebyl příliš vysoký. A černovlasý z něj určitě měl dojem, že má svalnatější postavu, protože ho dokázal v bezvědomí z domu vytáhnout; v denním světle působil spíše pohublý oproti Brianovi. Přesto byl pohledný. Ta myšlenka rozhodně nebyla správná, ale černovlasý si někdy nemohl pomoci. To nejspíše byl další z důvodů, proč se spíše společnosti stranil.
Christopher se po něm znovu ohlédl, tentokrát trochu zamračeně a se starostí v hlase se zeptal: "Neviděl jsi kolem létat draka?"
Kdyby jeho výraz nebyl vážný, černovlasý by se rozesmál. Draka? O dracích se vyprávěly příběhy, a jistě, tvrdilo se, že dříve existovali, ale nikdo žádného živého draka neviděl nejméně pět generací. Jak se mohl na něco takového ptát? Pak to černovlasému došlo – možná v cizích krajích tomu bylo jinak! Možná cestovali z daleka. Proto místo smíchu jen zakroutil hlavou.
"Jak se jmenuješ?"
"Yuno."
Žena s pihami jim vyšla naproti. V rukou měla dřevěný hmoždíř, v kterém třela listy léčivých rostlin do tuhé pasty. "Chrissie, jak uvážeš koně, pojď si sednout, vyměním ti obvazy," poručila překvapivě hlubokým hlasem a věnovala černovlasému podezíravý pohled. "Co tady chceš?"
Yuno se ohlédl po svém zachránci, ale ten tentokrát nevycítil, že by jeho pihatá společnice mohla působit černovlasému stejné nebezpečí jako oheň. Přemohl touhu odejít a znovu ukázal ranec. "Donesl jsem… poděkování, že mne vytáhl z ohně." Vyslovil určitě celou a smysluplnou větu – tak proč zazněla jen v útržcích?
"Aha. Kovářův syn," označila ho pihatá a kývla. Přestože byla ve tváři velmi hezká, její výraz se nezměnil na přátelský, i když se vydala zpátky k vozu. "Chris si popálil nohu, když tě zachraňoval. Ale ty se zdáš nezraněný..."
"Omlouvám se."
Poté, co nejstarší uvázal koně, udělal přesně to, co se po něm chtělo – posadil se na připravený špalek, aby ho mohla Elizabeth ošetřit. Ta si k němu klekla, stáhla mu botu a vytáhla nohavici, pod níž měl obvazem převázané lýtko, aby mu na popálenině držela směs léčivých bylin. "Nese nám buchty, měla by sis dát, Lizzie" usmál se na mladší ženu Christopher a natáhl se, aby ji počechral v krátkých světlých vlasech.
Černovlasý to vzal jako pobídnutí, aby ranec rozvázal a rozložil na provizorním stole.
"Nejprve tě ošetřím," zakroutila hlavou pihatá. "Ale ty si vem."
I tentokrát starší poslechl. Natáhl se pro buchtu a zakousl se do ní. "Jsou moc dobré," pochválil. Yuno mu oplatil úsměv. "Nalej si čaje a posaď se," vybídl ho pak starší. "Můj drak je bílo-šedý, zrovna dnes se úplně ztrácí v oblacích…" vzhlédl k šedému nebi nad nimi, jako kdyby tam mohl vidět něco, co černovlasý ne, "ale kdyby dosedl, v trávě a lesích ho uvidíš… jen skály jsou jeho domovem."
Černovlasý si všiml, jak se žena s pihami celá napjala, ale nepřerušila je. Kdyby on znal někoho, kdo vlastní draka, určitě by o tom nemluvil v krajích, kde už dávno vyhynuli. Chování Elizabeth bylo pochopitelné, ale jednou pronesené přiznání už nemohla zamluvit a vzít zpátky. "Cestujete z daleka?" zeptal se Yuno, protože ho k tomu dovedly všechny dřívější úvahy o jeho zachránci.
Nejstarší se na něj podíval trochu zmateně, jako kdyby ho vytrhl z myšlenky na oblohu. A tentokrát se do toho už žena vložila, protože dokončila ošetřování nohy, a narovnala se. "Jsme z ostrovů," souhlasila, "sucha a požáry nás vyhnaly na pevninu."
"Chcete se tady usadit?"
Starší podal Elizabeth buchtu, aby ji nezapomněla ochutnat, než si vzal další pro sebe. Ta mu poděkovala a odpověděla. "Tady ne," rozhlédla se, jako kdyby hodnotila krajinu, a ve tváři měla stále vepsané nepřátelství, "hledáme místo v okolí, o kterém jsme slyšeli, a pak se rozhodneme, kde se usadíme."
"Možná bych mohl pomoct," napadlo černovlasého, "znám okolí dobře. Když mne otec nepotřebuje v kovárně, chodívám malovat."
"Malovat?" Christophera to zaujalo.
"Naučila mě to matka, malovala na nádobí z hlíny," bylo to poprvé, co musel někoho seznamovat se svou rodinnou historií, protože všichni ve vesnici se znali. A už na něj, jeho otce i zesnulou matku měli vytvořený názor. "Baví mě to víc než kovařina, ale nedá se tím živit," zkonstatoval. "Když vypukl požár, otec si myslel, že se zase toulám… ale zrovna tehdy jsem zůstal doma. Měl jsem štěstí, že jste nějak odhadl, že někdo v domě je."
"Můžeš mi tykat," utrousil starší, "a prostě jsem tě asi cítil. Vy lidé-"
"Chrisi!"
"To je v pořádku Lizzie, Yunovi můžeme věřit," nejstarší pohledem přešel od své pihaté společnice zpátky na černovlasého, a zhluboka se nadechl, "voní okolní přírodou, trocha květů, tráva a půda, jako kočka vyhřívající se na slunci, voní teplem. Většina lidí má lidský pach, protože žijí ve svých obydlích a své lidské životy. Ale Yuno i přes vyprané prádlo v mýdle načichl okolím. Nemusíme se před ním bát přiznat, že oni lidé ho nemohli vycítit jako já."
Elizabeth zakroutila hlavou. Ale buď staršímu věřila, nebo už byla škoda napáchána, proto se jeho slova nesnažila popřít. "Tak hluboko v kontinentu… magie již dávno vyprahla, proto nikomu neříkej, jak moc se lišíme. Brzy odjedeme," tentokrát se černovlasému podívala do očí s upřímnou prosbou. Elizabeth mu nevěřila, přesto ji nejspíše obměkčilo, s jakým výrazem si ho prohlížel Christopher.
Ale nejstarší měl pravdu, Yunovi mohli věřit, protože věděl, že jeho matku stály vesnické pověry život. Pro vesničany bylo něco jiného, když slýchávali příběhy z daleka o pohádkových krajích a o kouzelných schopnostech; než když se setkali s někým, kdo možná skutečně je převyšoval v nadání, jakému oni nerozuměli. A i kdyby tuhle historii Yuno popřel – zůstal v myšlenkách u Christopherových slov, a skutečně by nikomu, kdo o něm tak krásně promluvil (a dříve mu zachránil život), neublížil. "Máš zbystřené smysly, protože ti patří drak?" napadlo Yuna na základě toho, jaké pohádky slýchával.
Christopher se krásně zasmál. "Draci nikomu nepatří," opravil ho. "Ano i ne, byl jsem jiný již předtím, než se vylíhla." Elizabeth mu věnovala nesouhlasný pohled, ale nakonec s odevzdaným povzdechem vstala a vydala se za jejich třetím společníkem, který se vrátil se zásobami z vesnice. "Nejsem jako Liz a Brian," přiznal se, jako kdyby to Yunovi mohlo něco o něm vypovědět.
Jenže černovlasý nedokázal poznat, čím se pihatá a ani ten nejnižší z nich liší od lidí, a popravdě ho to tolik nezajímalo. "Také nejsem jako lidé, mezi kterými žiji," poznamenal, protože měl někdy pocit, že mezi ním a jeho okolím je propast, kterou on nemohl a oni nechtěli překonat.
Starší se na něj něžně usmál a natáhl se, aby mohl stisknout jeho dlaň. "Zatím jsem nepotkal nikoho, kdo by tak příjemně voněl," přiznal šeptem, jako kdyby to mělo zůstat jen mezi nimi, protože to v jejich tradicích znamenalo více než mezi lidmi. Yuno položil i druhou ruku na jejich spojené. I přes děsivou jizvu ve tváři, černovlasý věděl, že je s Christopherem v bezpečí a může si taková gesta dovolit.
🌑
Když se kovářův syn další den vrátil s novinou, že otec konečně zprovoznil venkovní kovárnu, v které se mohl postarat o jejich koně, zklamalo ho, že vůz strážila jen Elizabeth a oba její společníci byli pryč. Seděla ve stínu a spravovala oblečení. Yuno k ní přece jen došel, protože otec ho pověřil, aby jim zprávu předal. A po pozdravu tak udělal, ale ta chvíle, kdy se trochu ztraceně rozhlédl, než se chtěl otočit a vrátit se do vesnice, stačila, aby ho pihatá zastavila. "Co to neseš?"
Černovlasému nejprve nedošlo, co žena myslí, než odpověděl: "Chtěl jsem Chrisovi ukázat nějaké malby."
Elizabeth si ho dlouze prohlédla, než si povzdechla a kousek se posunula z deky, na které seděla. "Jsou na lovu, měli by se brzy vracet, můžeš tu počkat," nabídla mu a dlaní poklepala na místo vedle sebe.
Yuno nevěděl, co si o tom myslet. Přesto se bál, aby to žena nebrala jako odmítnutí přátelství, kdyby se za ní neposadil. Tak to udělal a chvíli jen mlčky pozoroval, jak se Elizabeth vrátila ke své činnosti. Měla drobné ruce, skoro jako dítě, ale zašívání obnošeného šatstva jí snad i díky tomu šlo. Předtím, než si otec najal posluhovačku, zašívali si oblečení sami, a zdaleka se steh šitý velkýma a mozolnatýma rukama kovářů neblížil Elizabethině preciznosti. Působilo to téměř, jako kdyby se látka sama zacelila, jak umně ji prošívala.
Ale byla to příliš jednotvárná činnost, aby u ní černovlasý udržel pozornost delší dobu. Proto si na konec po očku začal prohlížet tvář a drobné tělo své společnice. Elizabeth byl krásná, možná i půvabnější než všechny dívky ve vesnici. Neměla tak nezdravě bledou pleť jako Chistopher, opřelo se do ní slunce, zanechalo ji plnou života a ozdobilo pihami. Přesto byla ve všech rysech mnohem jemnější, než její společníci, mohl za to roztomilý nos a drobné rty. Působila mladší díky velkým zářivým očím, trochu jako dítě; ale Yuno měl tu čest se obeznámit s jejím tvrdým nepřátelským pohledem, aby měl dojem, že ta dětská naivita byla jen jakési kouzlo v její tváři, které mělo oklamat.
Přesto se neubránil myšlence, že opravdu nikdy předtím neviděl nikoho tolik půvabného, a to mu vykouzlilo nepatrný úsměv na tváři. Ten ovšem zmrzl, když se Elizabeth pohnula, a na šíji se jí tím odhalila ošklivá jizva.
Vylekaně ucukl. A žena se na něj otočil s překvapeným výrazem, jako kdyby zapomněla, že tam vůbec Yuno je, a pak jí jistě nedocházelo, čeho se mohl vyděsit. Až o několik okamžiků poté si vyhrnula límec svetru a zapnula i poslední háček u krku.
"J-jak…?" černovlasý věděl, že by se neměl ptát, ale nemohl si pomoci. Zdálo se to jako svatokrádež, když tu půvabnou bytost vedle něj hyzdila tak ošklivá jizva. Yunovi běželo hlavou hned několik myšlenek a příběhů, ale nejpravděpodobnější se mu zdál ten, kdy Christopher ke své jizvě na obličeji přišel tehdy, kdy zachraňoval Elizabeth před nějakou bestií.
Pihatá si skousla ret, jak váhala, jestli odpovědět. "Máme jiné tradice než lidé," pronesla neurčitě.
Ale Yuno dokázal pochytit pravdu, že se nejednalo o pozůstatek neštěstí a hrdinského činu, ale bylo to důsledkem nějaké kruté tradice. "Někdo ti to udělal záměrně?"
Žena ostře zaklela, protože se do toho rozhovoru nechtěla pouštět. "Brian je můj partner, ale nejsme… Jak se od nás lišíš ty, tak my se také mezi sebou lišíme. Já a Brian se lišíme, a co v jejich tradici je přirozené a já jsem to přijala, protože jsem s ním chtěla být, tak u mě… bylo ne zcela přirozené a zanechalo to jizvu."
Yuno měl pocit, že se mu rozskočí hlava, kolik se najednou v ní objevilo otázek. "Chris včera říkal, že ty a Brian se lišíte od něj…"
Světlovlasá odložila šití a protřela si dlaněmi unaveně obličej. Její přirozená povaha byla bezprostřední, málokdy se dvakrát rozmýšlela, než někomu pověděla, co má na srdci… ale to bylo ještě v jejich domovině. Tady nemohla. A pokud se do toho pustila, pokud uvěřila, že může svému společníkovi říct to hlavní, mohl za to Christopher. Řekl, že můžou Yunovi věřit, a to pro Elizabeth znamenalo hodně. A sama pihatá měla nějakou naději, že by jim zrovna tenhle člověk mohl pomoci. "Ne, oni dva jsou stejní, já se liším; důvod, proč to tak Chrissie necítí, je jejich původ. Chrissie pochází hlouběji z Temného lesa."
"Je…" černovlasý se zamračil, "nebezpečný?"
Elizabeth se mu zadívala do očí a v jejím pohledu bylo mnohem víc, než slova dokázala popsat. Překrývalo se tam několik zároveň si odporujících pocitů. "Chrissie je jako můj bratr, je vůdcem naší smečky a plně mu důvěřuji."
"Ale?" Byly to slzy, které se zaleskly ve Elizabethiných očích, než zakroutila hlavou a odvrátila se od Yuna? "Mám vás raději nechat být? Mám se držet dál?"
Světlovlasá si otřela oči a odkašlala si, ale neodpověděla mu, protože jako na zavolanou se od lesa objevily dvě postavy. Vytáhla se na nohy, trochu znepokojeně si urovnala svetr na břiše a vydala se za nimi.
Yuno sledoval, jak se setkali na půli cesty mezi lesem a vozem. Neslyšel, co si říkají. Ale viděl, jak ten nejnižší z nich ukazuje ulovené zajíce. Proběhla mu hlavou myšlenka, že by je měl upozornit, že vysokou zvěř lovit nesmějí, protože i zdejší lesy – jakkoliv odlehlé – patří vladaři. Znovu pokračovali směrem k vozu, když se náhle Christopher zastavil. Něco se stalo, dobrá nálada se zcela změnila a Yuno si dokonce všiml, jak se po něm Elizabeth ohlédla.
Brian se postavil před staršího, položil mu obě ruce na ramena, aby si tím vynutil jeho pohled a něco mu říkal. Ale Christopherovi se to nelíbilo. Nižší ho musel držet na místě!
A černovlasý věděl, že by měl jít. Vytáhl se na nohy a rozeběhl zpátky do vesnice. Co si myslel?! Opravdu se naivně domníval, že když ho nepřijali vesničané, tak patří mezi stvoření, jaká ani neuměl pojmenovat? Už to chápal, Elizabeth mu nechtěla nebo nemohla říct, že s nimi není v bezpečí. Pokud Christopherova a Brianova tradice byla svým milovaným téměř prohryznout hrdlo, neznamenalo nic, že nejkrásnějšími chvílemi Yunova dne byly sny o tom, jak jej Christopher vytahuje z plamenů.
🌑
Brian vstal z místa, kde seděl, když sledoval kováře při práci. Protáhl se a rozešel směrem k staršímu muži, aby si od něj přebral svého nově okovaného koně. Ale dříve, než mu stačil poděkovat, kovář se na něj vážně podíval. "Měli byste nejpozději zítra ráno odjet," poradil mu. "Lidé už začínají mluvit."
Nižší se rozhlédl, jako kdyby chtěl vidět, kteří lidé a co si říkají. I když velice dobře pochopil, co to znamená. Přes jejich ochotu pomoci, už jako cizinci začínali vesničanům smrdět. Tábořili moc blízko, byli moc vidět a už se to zdálo jako moc dlouho. Vesničané si museli všimnout, jak se od nich liší.
Kývl. "Nevíte, kde bych sehnal nějakou detailnější mapu okolí?" zeptal se ještě. "Máme jednu starou, na které ani tahle osada není ještě zakreslená." Uchechtl se.
"Chodíme tu mezi vesnicemi po paměti."
Brian poděkoval a podstrčil muži do dlaně zlatý plíšek, když se s ním loučil potřesením rukou. "Pojedeme ještě dnes," slíbil. Sám nechtěl, aby příběh, jak cizinci pomáhali hasit požár a zachránili kovářova syna, končil veřejným lynčováním.
🌑
Christopher stál do půl těla vysvlečený na mýtině, a přestože z lesa šel chlad, zpotil si tmavé kudrlinky spadající na jeho krk. Trénoval s mečem a zdálo se, že je to pro něj způsob meditace. Opakoval stejnou sestavu, a snažil se najít rovnováhu mezi stále se zlepšující precizností pohybů a postupnou únavou svalstva. Kovářův syn na něj narazil jen náhodou, když hledal místo, kde by mohl nerušeně malovat. A byl si jistý tím, že ten meč byl rozhodně větší a těžší, než s jakým by jiný muž Christopherovy výšky bojoval.
Starší neskončil, když se začal zadýchávat. Ale nejspíše měl v mysli nějaký počet opakování, protože jakmile to poslední dokončil, promluvil: "Vím o tobě." Pootočil hlavu na místo, odkud jej Yuno sledoval, a unaveně se pousmál. "Cítím tě celou dobu."
"To spíše zní, jako kdybych i na tu dálku páchl," neodpustil si černovlasý.
Christopher odložil meč a sehnul se pro košili. "Spíše naopak," utrousil, možná to ani neměl mladší slyšet, protože si to zamumlal jen pro sebe a po vší té námaze se mu teprve teď nahrnula krev do bledé tváře.
Černovlasý zaváhal, ale nakonec se k němu vydal. Věděl, že v téhle části lesa jsou úplně sami, a pochyboval, že se rozhodl správně. Ale byl z toho muže rozrušený. Z jeho vypracovaného těla, které se vším umem ovládalo zbytečně velký a těžký meč. Ze světlé kůže, na níž zářila snad každá z jizev, kterou kdy utržil v boji. A hlavně z toho úsměvu, jakému se dařilo úplně popírat nebezpečného bojovníka, kterým Christopher byl, k tomu dračího jezdce a nějaké stvoření z Temného lesa; působil jako mladík z vesnice, ale mnohem více usměvavý a bez veškeré přetvářky prostě milý.
"Šel jsem malovat," vysvětlil mladší, co ho přivedlo do lesa. "Včera jsem ti chtěl ukázat nějaké své obrazy, ale Elizabeth… mne od toho odradila."
Christopher přimhouřil oči, jako kdyby se snažil vybavit ztracenou myšlenku, nebo mu něco na té situaci nesedělo, než zatřepal hlavou a hned vzápětí se pokusil uhladit nezbedné kudrliny na svém čele. "Liz tě od toho odradila?" zopakoval. "Můžeš mi je ukázat teď, jen na sebe hodím-"
"Nemusíš," vyhrkl Yuno a nevěděl, jak si něco takového mohl dovolit. Nikdy předtím se mu to nestalo – protože by se tím dostal do nebezpečí –, že by nějakému muži naznačil, aby před ním zůstal svlečený.
Starší se trochu nervózně zasmál, ale přestal v rukách rovnat košili, aby se do ní mohl obléct. Pustil ji zpátky na hromádku svých věcí. "Můžu vidět ty obrazy, prosím?" natáhl s hravostí v tónu.
Yuno měl u sebe jen pergameny a mezi nimi nějaké dokončené skici, nenosil s sebou obrazy a dnes spíše hledal inspiraci, než by plánoval skutečně se pouštět do malby na plátno v přírodě. Přesto se pokusil nějaké vytáhnout ze složky a zahanbeně si uvědomoval, jak nemotorný při tom je, protože se mu chvěly prsty z polonahé blízkosti staršího.
"Všechno to působí tak skutečně," okomentoval Yunovo dílo Christopher, jakmile se mu dostalo do ruky. "Jsi velice talentovaný. Co proti tomu mohla Liz mít?"
"Neviděla je," přiznal Yuno a jeho úsměv, který mu na tváři vykouzlila upřímná pochvala, trochu ochabl. Christopher si mohl všimnout změny v jeho náladě, protože k němu vzhlédl od pokreslených pergamenů. A mladší v tom okamžiku vůbec nerozuměl, kde se vzala myšlenka, že by pro něj mohlo být nebezpečné trávit čas v Christopherově přítomnosti. Nemohl být více pohledný, ani působit mileji. "Říkala, že pocházíš z Temného lesa, ať už je to místo kdekoliv."
Rysy v tváři kudrnatého ztvrdly. "Neznáš Temný les?"
"Nevím nic o ostrovu, z kterého pocházíte." Nevěděl o nich nic, co by mu neřekli.
Christopher mu vrátil kresbu, než se znovu sklonil pro košili a tentokrát se do ní oblékl. Trochu se zatřásl, ale černovlasý pochyboval, že se do jeho zpoceného těla až teď opřela zima. "Elizabeth ti neřekla pravdu," kdyby starší nemluvil tak vážně, Yuno by se i snad zaradoval, že všechno bylo jinak, "Temný les je hrozné místo, ale v jeho středu je mnohem strašlivější hora. Tam jsem dospíval." Rozhlédl se, jako kdyby něco hledal, a pak zkontroloval i nebe. "Myslel jsem si, že jsem se změnil, když se pro mne vylíhlo dračí vejce, ale… nejspíše je to místo stále ve mně, jako střípek obsidiánu v mé hrudi – to chtěla nejspíše Elizabeth říct."
Proč při takovém přiznání působil více smutně než děsivě? Yuno se nebál. Pořád před ním stál muž, který ho zachránil z ohně. Až směšně pohledný muž, který ho vzal za ruku a řekl mu, že je výjimečný. "Nezajímá mě, co chtěla Elizabeth říct," přiznal a udělal k němu krok. Bezmyšlenkovitě, možná z nějakého pudu hluboko v jeho krvi, nebo protože i mezi lidmi šíje a zápěstí byla místa, kterými se svádělo, si odhrnul vlasy z krku a vystavil tak to citlivé místo Christopherově pohledu.
Ten se mu překvapeně podíval do očí, než popřel vzdálenost mezi nimi a objal ho. Rty se dotýkal kůže, pod níž černovlasému tepala krev, a zdálo se, že přímo nasává jeho vůni.
Yuno zavřel oči, srdce mu divoce bušilo. Možná očekával útok, možná na něj byl připraven a tohle vřelé pevné objetí ho překvapilo. A nebo tentokrát ucítil zděšení z pohodlí a tepla jaké se rozlilo jeho tělem. Neměl rád doteky, byl odtažitý a vyhýbal se i členům své širší rodiny. Ale Christopherovi objetí opětoval a nechtěl, aby kdy skončilo.
🌑
Ale nic dobrého netrvalo věčně, a brzy je vytrhlo odkašlání. Yuno otevřel oči a uviděl nejnižšího z cizinců, jak si je s potutelným úšklebkem prohlíží. "Slíbil jsem kováři, že ještě dneska vyrazíme," v těch slovech zaniklo tiché hrdelní zavrčení, ale pokud si ho černovlasý jen nepředstavil, tak cítil jeho vibrace na kůži.
Christopher se odtáhl a věnoval svému příteli dlouhý zkoumavý pohled, než kývl a sklonil se pro své věci. Umně se začal šněrovat do koženého vázání, díky kterému mu na zádech držela pochva na meč.
Brian čekal na místě. "Ptal jsem se už tvého otce, Yuno," začal, a z nějakého důvodu to vyvolalo, že nejstarší těkl mezi nimi pohledem, "na mapy… Liz říkala, že se vyznáš v okolí, a my něco hledáme… a pomohlo by nám přesněji vědět, kam máme jít."
Černovlasý se snažil tvářit, že nebyl přistižen snad při tom nejvíce intimním aktu, jaký za svůj život poznal. A že to nevyvolalo žádnou odezvu v jeho rozkroku už tak nepohodlně uvězněném v kožených kalhotách. "Co h-hledáte?" i na svém tónu poznával, že je jiný. Také si odkašlal a sklonil trochu obličej, aby mu do něj spadly vlasy.
Na nejnižším bylo znát, že váhá, ale nakonec odpověděl: "Pramen v horách."
"Brzy budou hory nepřístupné," poznamenal černovlasý. "Ale mám je projité, měl bych být schopen vás vést."
"To po tobě nemůžeme chtít," odmítl Brian a nejspíše chtěl říct ještě něco, ale přerušil jej zvuk ze zvláštní píšťaly, do které Christopher foukl.
Nejstarší se zatvářil omluvně, než vzhlédl k nebi. Yunovi došlo, že volal na draka, a nebyl si jistý, jestli je připraven ho vidět, ale určitě chtěl. Proto se také zadíval vzhůru.
"Říkal jsi mi, že nechceš, aby létala tak blízko vesnice, Chrisi," dostal ze sebe Brian a černovlasému něco na jeho tónu nesedělo. Ta slova byla nucená. "Připojí se k nám, až budeme dál od vesnice."
Christopher zakroutil hlavou. "Neslyším ji," šeptl. "Nesnesu, když je tak daleko, že nevím, jestli je v pořádku," přiznal s bolestí v hlase.
"Muselo to tak být, vesničanům se přestáváme líbit i my, jak by reagovali na draka?"
Yuno se nemohl zbavit pocitu, že je něco jinak, než by mělo. Ale když si prohlížel Christophera a Briana, a znovu si opakoval, jaká slova si vyměnili, nedokázal poznat co. A možná ani neměl dostatečnou kapacitu zároveň soudit situaci a vymýšlet způsob, jakým by mohl nejstaršímu z nich pomoci. Chtěl ho vzít za ruku, dotekem mu předat něhu, kterou k němu cítil… ale Christopher se s posledním pohledem na nebe a bez rozloučení vydal směrem, kudy se šlo lesem k jejich vozu.
"Vrať se za otcem, Yuno," pobídl ho Brian, "my si poradíme."
Kovářův syn rozhodně nechtěl být ve společnosti muže, který své milované nechal ublížit natolik, že jí zbyla tak hrozivá jizva. Navíc se mu nelíbilo, jak mluvil s Christopherem; a ani obsah jeho slov vůči němu samotnému. Proto mu nijak neodpověděl a vydal se opačným směrem hlouběji do lesa, aby si tam mohl srovnat myšlenky.
🌑
"Co hledáme za pramen?" zničehonic se zeptal Christopher, když všichni tři seděli na kozlíku vozu a pozorovali cestu před nimi. Do setmění zbývalo několik hodin, a oni chtěli být do té doby dostatečně daleko od vesnice, aby si na sebe skutečně nepřivolali hněv starousedlíků.
Elizabeth se narovnala a věnovala pohled Brianovi. Poté si položila ruku na konec žeber a tiše kňukla. "Potřebuju si lehnout."
Protože to Brian měl opratě, Christopher začal pomáhat ženě dovnitř vozu. Uložil ji do přikrývek, spojil jejich dlaně a druhou jí starostlivě sčesal vlasy z čela. "Neměla bys cestovat takovou dálku," napomenul ji.
Pihaté nepatrně zvlhly oči. "Lehneš si ke mně?" navrhla. "Brian to zvládne sám. Potřebuju pevné bratrské objetí."
Christopher se tomu zasmál, ale přesunul se tak, aby se mohl položit do pokrývek na záda, a mladší se k němu mohla z boku přitulit.
Elizabeth si položila hlavu na jeho hruď a obtočila kolem jeho boku paži. "Všechno je v pořádku," šeptla svým hlubokým hlasem.
🌑
Brian seděl zamračeně u ohně, a i když se k němu po chvíli připojila světlovlasá, nerozptýlila ho ani její rozespalá krása. Přesto k němu mladší přisedla a objala ho kolem ramen, přičemž si o něj opřela hlavu. "Probudilo mne, jak nahlas přemýšlíš."
"Co když ta mapa je blábol?" téměř zavrčel starší. "Ta vesnice na mapě vůbec nebyla…"
Elizabeth se o látku jeho košile otřela obličejem, než se donutila odtáhnout, aby se mu mohla podívat do tváře. "Hory se mění pomaleji než lidská osídlení," řekla mu a natáhla se pro polibek. Ale Brian se odvrátil, takže se rty dotkla jen jeho tváře.
"Měla jsi ho vidět s kovářovým synem," povzdechl si tiše a jistým způsobem bolestně. "Přistihl jsem je, jak se objímají, a Chris působil tak spokojeně… možná by stačilo, kdyby byl Yuno s ním."
Elizabeth se také od něj odvrátila. "Myslíš, že by ho ještě zajímal… že by s ním chtěl být, kdyby věděl pravdu?" znělo to trochu jako vrčení, a ještě více jako výčitka. "Znají se, pokud se tomu tak dá říct, pár dní… a nás zná roky, ale ani to nic neznamená."
"Žárlíš na něj?"
Světlovlasá se zamračila a vstala. Věděla, že celá ta situace je pro ně oba těžká. Stačilo by, že přišli o domov a museli hledat nový. Ale místo starosti o jejich novou rodinu se všechno ještě komplikovalo o Christophera. Přesto se rozzlobila a nechtěla být ta, kdo se bude omlouvat ještě dřív, než se skutečně pustí do hádky. "Nechci dávat jeho… náš osud do rukou člověka," zavrčela a ruku si položila na břicho, než se vydala zpátky do vozu.
Brian zaklel, ale nechal ji odejít. Věděl, že by se chytli víc. Skutečně by se pohádali a to si teď nemohli dovolit. Kvůli Elizabethině stavu, ani kvůli tomu Christopherově.
🌑
Utábořili se pod horami, kde začínaly stezky, kam s vozem dál nemohli. Chtěli vzít koně nejdále, kam to půjde, ale ani tak si nebyli jistí, co se všemi jejich věcmi. Všechno, co jim zbylo z domoviny, měli ve vozu, a teď to museli opustit, protože takový náklad by je jen zbytečně zdržoval. Ale nejméně Elizabeth nevypadala, že je schopna jednu určitou truhlu nechat napospas lapkům, kteří by se mohli v okolí ukázat a z nehlídaného vozu si nabídnout jako z prostřeného stolu.
"Tak ji zakopeme?" zkusil Brian to jediné, co ho napadalo. Uvědomoval si, že ten výstup bude náročný sám o sobě. Černovlasý měl nakonec pravdu, když označil brzkou dobu za mezní, kdy se ještě v horách dalo pohybovat. Ale oni nemohli čekat několik měsíců, než se počasí znovu zlepší.
Elizabeth zakroutila hlavou. "Možná bych tu měla zůstat s věcmi já."
"V žádném případě tě tady nenechám samotnou!"
Christopher, který je do té doby tiše pozoroval, konečně promluvil. "Necháme se vynést nahoru," prohodil a ukázal na sedlo, které stejně jako truhlu plánoval Brian zakopat. Oba jeho společníci se na něj podívali a nejstarší nerozuměl tomu, proč se jim lesknou oči slzami. Bylo to přece jednoduché!
Vstal, vzal si svou zvláštní píšťalu a dlouze do ní foukl. Poté se podíval na nebe. Ale i když se už dávno vzdálili od vesnice, žádný drak se na obloze neobjevil.
Elizabeth vstala a došla k němu, aby mu podala malou lahvičku. "Napij se, Chrissie."
🌑
Když je kovářův syn na koni konečně dohnal, zastihl právě scénu, jak dva zbylí společníci táhnou bezvládné tělo Christophera. Popohnal koně a téměř z něj seskočil za jízdy, když se k nim vrhal. "Co se stalo?!"
Tentokrát to slyšel jasně, Elizabeth na něj hrdelně zavrčela. "Nepleť se do toho!" Přesto se toho Yuno nezalekl, a protože byl přece jen vyšší a jeho paže zvyklé na kovářské kladivo, podařilo se mu dostat až ke Christopherovi. Možná po cestě strčil do světlovlasé, a tu vzápětí starostlivě v náručí sevřel Brian. Jako kdyby Yuno udělal víc, než že ji odstrčil z cesty.
"Co ti provedli?" vlezl si do vozu a položil si Christopherovu kudrnatou hlavu do klína, aby mohl zkontrolovat, zda stále dýchá. Vypadal, že spí. Ale Yuno nevěděl dost, aby si byl jistý, že mu nijak neublížili. "No tak se probuď, hmm," šeptal a přitom se ho hlazením po tváři a vlasech snažil přivést k sobě.
Elizabeth znovu zavrčela. "Jeho drak je mrtvý."
Yuno se na ni zděšeně podíval. "J-ja-"
Tentokrát se do toho vložil Brian, nejspíše se konečně ujistil, že jeho milé se nic nestalo, nebo chtěl zamezit dalšímu stresu. Bez jakékoliv shovívavosti a ohledů vytáhl Yuna z vozu, a odtáhl ho ještě dál, jak nechtěl, aby snad zvuk jejich hlasů Christophera probudil. Smýkl Yunem na zem a teprve poté promluvil: "Zemřel už dávno… než jsme se vydali na cestu. Ale Chris to není schopen přijmout."
Světlovlasá je opatrně došla, přičemž si urovnávala svetr na břiše. "Jako kdyby jej zakleli. Začal žít ve smyčce, kde nikdy nezemřel a jen někde létá," sama vzhlédla k obloze, než se místo deště spustily z jejích očí slzy, "tolikrát jsem ho konfrontovala s tou ztrátou, tolikrát ho viděla prožívat tu bolest znovu a znovu… až jsme ho nechali takhle. Ve smyčce, která pro něj není tak hrozná, jak skutečnost."
Yuno začal divoce kroutit hlavou. Muž, který ho zachránil z ohně, ten nejněžnější muž, jakého potkal, přece nemohl být blázen. Ale nakonec to do sebe všechno zapadalo. Christopher si ho nedokázal vybavit ani den poté, co jej zachránil. Na mýtině nejspíše nevěděl, s kým mluví, proto se podivil, že Brian zná jeho jméno. A vždy jen vyhlížel draka, který nikdy nepřiletěl. "Co za pramen hledáte?"
"Našli jsme mapu, na které je tady v horách pramen živé vody, ta by mu mohla pomoci," odpověděl mu Brian, který objímal plačící Elizabeth.
Černovlasý se vyškrábal na nohy. "Ukažte mi tu mapu, dovedu vás tam."
🌑
Nejméně v Yunově příjezdu jim štěstí přálo. Elizabeth mohla zůstat u vozu s Christopherem, nemusela stoupat do hor, mohla strážit věci; a smyčka, do níž staršího zaklel smutek, nepůsobila takové bláznovství, aby svou mladší sestru neochránil, kdyby je napadli lupiči. I přesto Yuno s Brianem spěchali, protože za sebou nechávali to pro ně nejcennější.
"Když se zeptám, odpovíš mi popravdě?" začal udýchaně černovlasý a dal si ruce v bok, jak se snažil uklidnit splašené srdce po prudkém stoupání, které měli za sebou. Napil se vody z láhve a rozhlédl po okolí. Neviděli přímo na vůz, ale rozhled do údolí byl působivý. Už dávno se dostali za hranici, kde by mohli pokračovat s koňmi.
Nižší z nich kývl. Nerad lhal. Častokráte se v posledních měsících právě proto přel s Elizabeth – nedokázal Christopherovi lhát. Bolelo ho pokaždé, když musel zamlčovat a mlžit, aby nezpůsobil horší bouři pocitů, než byla zmatenost staršího a strach z marného volání jeho draka.
Yuno znovu vykročil, stezka před nimi byla téměř bez převýšení. "Chris přiznal, že ho pouto s drakem změnilo," začal, ale nevěděl, jak správně zformulovat otázku, protože za ní stály jen zmatené pocity. "Znali jste ho předtím?"
"Chrisova smečka žila poblíž Lizina domova, znají se od dětství," vypověděl mu Brian, i když stále pořádně nenabral dech. Jeho tělo se zdálo jako hrouda svalů, proto musel vydávat více energie na zdolávání skal. "Pak rodiče Chrise prodali do vojska, a on se roky cvičil v zabíjení a krutostech pod dohledem kněžny z Hory. Probudilo to v něm bestii, jakou oni potřebovali, a jestli se ptáš… tak ano, někdy se bojím, aby tohle šílenství na sebe neuvrhl sám Chris, aby nás chránil." Zavrčel, když stezka znovu začala stoupat. "Říkával to sám, že láska k jeho draku je to, co jej dělá dobrým. Že bez ní je jen krvelačná bestie, a jen protože se o ni bojí, dokáže cítit. Že proto si raději volí neublížit, protože nechce, aby jí bylo ublíženo. Zbožňoval ji a láska k ní byla důvodem, proč pokračoval. A naopak si myslím, že jeho drak přímo žil z té lásky, protože na světě už není dost magie, aby se vůbec vylíhli."
Yuno se po něm ohlédl. "Ani tam u vás už není?"
"Chris byl jediný dračí jezdec, o kterém jsem slyšel. A jeho drak byl nádherný a majestátní, ale draci neumírají takhle… vždy prodlužovali život jezdcům, ale Chris není o moc starší než já a jeho drak měl být ještě dlouho v rozpuku – růst a sílit –, místo toho začal chřadnou a nehledě, kolik mu ze sebe Chris dal, zemřel."
Černovlasý raději přidal do kroku, aby zahnal slzy v očích. Možná si držel tu romantickou představu, že láska byla skutečná síla, která dokázala vybojovat každou bitvu. Určitě to slýchával v pohádkách, a nejspíše právě on potřeboval, aby láska byla schopna překonat vše, protože cítil tu zakázanou lásku se spoustou překážek. Tak ho bolelo, že Christopherova láska dokázala nechat vylíhnout dráče, dokázala se svou silou vyrovnat silné magii, ale už ne jej udržet naživu, dokud Christopher sám nezemře stářím.
Uběhla chvíle, po které už se k rozhovoru vracet nechtěl. Byl rád za těžký terén. A tak mlčky stoupali k místům, kde měl být pramen živé vody, dokud na ně nepadl soumrak, a oni založili oheň, aby se před spánkem prohřáli.
"Možná bych ti měl říct něco o našich tradicích," usmál se Brian, když dojedli zajíce, kterého ulovil cestou. "Kdyby si chtěl s ním zůstat, až ho vyléčíme."
Černovlasý se zamračil. "O tradicích, při kterých prokusujete hrdla?" Stále si kvůli té ohavné jizvě na druhého dával pozor, a raději hnal v úctyhodné vzdálenosti před ním nebo se držel až za ním.
Nižší se uchechtl. "Tuhle si nevypadal, že by ti bylo za těžko odhalovat tepnu," vrátil mu pobaveně, "možná spíše naopak." Pohledem sklouzl k Yunově rozkroku, aby se nemohl mýlit, na jakou reakci naráží.
Yuno cítil krev ve tvářích, přesto se na něj zašklebil. Chtěl vstát a uložit se ke spánku, aby v tom rozhovoru nemusel pokračovat. Ale nakonec si to rozmyslel. "Myslíš, že Chris o mne bude stát, až bude… při smyslech?"
"Myslím, že je při smyslech. Základní pudy a jeho typické reakce zůstaly, chrání se před složitějším lidským vnímání času, představami, vzpomínkami a sny, protože jeho duše nechce žít ve světě bez draka," vysvětlil mu. "Naši předci byli schopni se měnit ve vlky, a takhle jeho část, která je jen v přítomnosti, si tě stále dokola vybírá, i když do jeho lidské paměti nepronikneš. Voníš mu bezpečím, i když tě nepoznává, a pokaždé, když tě spatří, tak ví, že stačí jeden tvůj úsměv a on se do tebe zamiluje." Zhluboka se nadechl. "S Elizabeth jsme se několikrát pohádali, jestli bys ho nedokázal vyléčit ty."
"A…?"
Brian pokrčil rameny. "Vím jen, že až se napije živé vody, budeš to ty, pokud budeš chtít, díky kterému bude milovat tolik, že žádná bestie v jeho nitru nebude mít šanci."
Černovlasému to stačilo. Tohle byla myšlenka, s kterou chtěl usínat. Krásnější příběh než všechny pohádky.
Pramen dávno vyschl. Bylo bláhové si myslet, že ve vnitrozemí kontinentu, kde nezbývala žádná magie, může pramenit živá voda. Ale naděje umírala poslední, proto se táhli tak daleko. A teď již nebylo kam.
Draci umírali. A jezdce mohlo utěšit jen šílenství.
🌑
"Co budete dělat teď?" zeptal se kovářův syn Elizabeth, která připravovala v hmoždíři směs bylinek, mezi nimiž nechyběla meduňka. Seděli u ohně u vozu a nikomu nebylo do hovoru. Hořká realita, s kterou se setkali, je unavila. Domov jim spálily požáry a kontinent prostý kouzel nedokázal přijmout jejich odlišnost. Nebylo se kam vrátit a nebylo kam směřovat.
Žena s pihami pokrčila rameny. "Pojedeme dál, možná narazíme na místo, kde se budeme moc usadit," nezněla vůbec jistě, přestože takový byl jejich plán. "Nejsem ve stavu, že bych mohla cestovat další dlouhé měsíce," přiznala neochotně a ohlédl se po Brianovi, který o kus dál stahoval z kůže ulovené zajíce.
Černovlasý se odmlčel, protože k tomu nebylo co říct. "Nemůžu s vámi zůstat," zašeptal. Stmívalo se a on měl celou noc, aby si to rozhodnutí ještě rozmyslel. Ale co by se muselo stát, aby si věřil, že dokáže sdílet jejich osud a nebude jim jen přítěží?
Elizabeth kývla. "Nemůžeme to po tobě chtít. Jsi člověk, máš ve vesnici rodinu a práci."
Yuno nechtěl, aby jeho důvody zněly tak obyčejně a přízemně. Chtěl se obhájit v očích smečky, která se vydala na pouť do neznáma, aby zachránila svého vůdce. Žili v jiném světě, byli odvážnější a naplňovaly je mnohem vřelejší pocity, než jaké snad on dokázal cítit. Myslíval si, že je jiný, protože si nerozuměl s ostatními ve vesnici; domníval se, že cítí a vnímá krásu jinak než oni. Ale konfrontován s magickými bytostmi byl nakonec jen pouhý člověk. "M-můžu jít za ním?"
Pihovatá mu věnovala úsměv: "Samozřejmě."
Christopher seděl ve vozu a něco probíral v prstech. Zvedl pohled, když se k němu černovlasý připojil, a tentokrát byl Yuno schopen poznat, jak se ho marně snaží zařadit. "Jsem Lizin a Brianův známý," představil se, a tím si vysloužil ten krásný přátelský úsměv, při kterém ho bolelo srdce touhou, "co to je?"
"Dračí šupiny," Christopher poklepal vedle sebe, aby si k němu černovlasý přisedl, a ukázal mu perleťové plátky. "Vždycky, když se cítí slabá, položí si hlavu do mého klína, a zdá se, že jí pomáhá, když ji hladím po tlamě. Někdy se nějaká šupina uvolní a já si ji nechám." Yuna překvapilo, jak ostré byly. Vypadaly jako šperky, ale musel si dávat pozor, aby se o ně neporanil. "Voní... měly by vonět po ní, ale tyhle asi byly příliš dlouho v truhle, že načichly dřevem."
Černovlasý mu je opatrně vrátil a pokusil se o úsměv. "Brzy přiletí."
Starší kývl, jak s ním souhlasil. Přece se jeho drak musel brzy vrátit, když s ním celý den nebyl! "Chtěl bych vědět, jestli její vůně přináší klid i ostatním, nejen mně." Odložil šupiny do truhly a celou svou pozornost obrátil na Yuna. "Většinu nocí nejsem schopen usnout, když ji necítím," přiznal se. "Liz mi na to vaří lektvar, ale… cítím se pak ráno o to víc unavený."
Yuno se ostýchavě natáhl, aby ho vzal za ruku. Zdálo se, že ten dotek Christophera překvapil, a pokud to v přítmí vozu bylo poznat, trochu se zarděl. "Brian mi říkal, že voním na člověka příjemně," zalhal.
Kudrnatý mu věnoval pohled, než využil jejich spojených rukou a přitáhl si jeho zápěstí k nosu. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Napětí v jeho ramenou se uvolnilo. A černovlasý nevěděl, kde nalezl tolik odvahy, že stočil ruku tak, aby mohl vzít jeho tvář do dlaně. Christopher se do ní opřel. "Ještě jsem nepotkal nikoho, kdo by tak krásně voněl," ta slova Yuna bolela a věděl, že je nebude schopen slýchávat stále dokola, proto nemohl zůstat, "myslím, že bych se lehce mohl zamilovat."
Já taky, Chrisi, pomyslel si Yuno. Přitáhl druhého do objetí a udělal mu místo, aby si mohl opřít tvář o jeho krk. Prsty mu vjel do kudrlin. Toužil se ho dotýkat a skutečně cítit jeho přítomnost. "Počkáme spolu, než přiletí tvůj drak. Chtěl bych ji poznat," doufal, že se slzy, které cítil v očích, nedostaly do tónu jeho hlasu.
🌑
Byl to pramínek černých vlasů, které za sebou zanechal v Christopherově truhle jako vzpomínku. I on brzy musel ztratit vůni, ale Yuno nedokázal snést představu, že pro staršího již další ráno nebude existovat. Když on sám si už navždy bude vyčítat, že nebyl dost statečný a silný, aby zůstal.