3. povídka o dračím jezdci: Snění o nestvůrách
Mohou dva lidé sdílet stejný sen? Ne ve významu cíle, ke
kterému kráčejí, a položí mu za oběť všechno, co jim stojí v cestě. Ale ve
významu noční můry, doušku smrti, který ukolébá jejich skutečný strach a změní
jej ve vzdálenou představu o životě. Stejný sen, který zboří stovky let času,
co ty dvě bytosti krutě rozdělil… snění pod douškem Atanského čaje, jehož původ
jim nikdy nebude odhalen, a jehož rudé lístky chutnají směsicí koření a ne
železnou pachutí krve.
Člověk se uchýlil k touze po moci, protože nepoznal magii. Magie je nejvyšší formou moci, a světy, ve kterých byla hluboce zakořeněna, se bez ní rozpadají; zatímco v lidských světech ji nahrazuje víra a stávají se peklem.
Christopher věděl někde na pozadí své mysli, že blouzní z horečky. Protože v jeho světě Atanský čaj neexistoval a on k smrti žíznivý se ho přeci nenapil. Ale raději hltal doušky smrti v představách, co by si nikdy nevysnil, než by si připustil, že neslavně umírá na dně jámy. A přitom objímá kulatý a hrubý kámen.
A ta druhá bytost, která sdílela jeho sen, na něj po staletích v temnotě zapomněla. Ztratila nejen podobu, ale i vzpomínky.
Byl někým jiným než sebou. Poznal to, protože uměl létat. Vznášel se nad krajinou a ta hora, do které ho jako chlapce odvlekli, aby jej vychovali v bestii, byla obsidiánovou pyramidou. Letěl nad ní v takové výšce, že se zdála jako dětská hračka a celý ostrov kolem ní byl pokrytý divokou zelení. Moře mělo nejkrásnější barvy a obloha, kterou letěl, voněla čerstvou vůní svobody.
Byl pánem toho místa. Létal nad svým teritoriem a v těch okamžicích měl pocit, že je tím nejmocnějším z tvorů. Velkolepé silné tělo, mohutná křídla, neprostupné šupinaté brnění, dlouhé zuby, obrovská tlama a schopnost chrlit oheň.
A když se konečně rozhodl dosednout na zem, otřásla se pod jeho vahou. Vydechl v posměchu ke všem menším tvorům trochu ohně a začal se líně pohybovat ke vchodu do obsidiánové pyramidy, aby se tam uložil ke spánku.
Ano, vracel se z lovu. Cítil se spokojený a nasycený, naprosto vzdálen od reality svého umírajícího těla.
Stočil se ve svém zlatém pokladu a usnul. Zlato pro stvoření slunečních paprsků mělo jiný význam než zbytečné lidské bohatství.
🌑
V přístavišti kotvilo několik různě velkých obchodních lodí, ale jen jeden z kapitánů riskoval cestu kolem Velkého ostrova, když převážel zboží z jednoho kontinentu na druhý. A právě tento kapitán si svým jediným zdravým okem prohlížel muže, který mu právě nabídl měšec zlaťáků, když ho vysadí na ostrově. Od pohledu to byl čaroděj. Schovával se pod dlouhým pláštěm, nešlo mu vidět do obličeje, a hlavně mu – místo papouška – seděl na rameni havran. Čaroděj. Ale právě pro toho ptáka vzbuzoval v kapitánovi sympatie.
"Nemůžu přímo zakotvit na tom ostrově," odmítl a založil si ruce na hrudi.
"Ale můžete…?"
Kapitán se uchechtl. "Ale můžu vás dovést tak blízko, že tam doveslujete na člunu," navrhl. Byla jedna věc riskovat vodní cesty v blízkosti Velkého ostrova, o kterých věděl, že jsou bezpečné, protože drak, který na ostrově sídlil, nejevil žádné potěšení v potápění lodí. Neživil se dřevem, a – pokud by si na námořnících chtěl pochutnat – tak by je musel těžce lovit z moře. Ale narušit posvátnou půdu ostrova? Zakotvit u jeho břehů? To nebylo žádné lišáctví a příplatky za rychlé doručení zboží, to byla hloupost! Při nejmenším prostě zbytečná provokace. Možná rouhání proti všemu, v co věřil.
Kapitán neměl nejmenší ponětí, proč chce čaroděj provokovat draka, ale rozhodně se v žádném případě nehodlal k takové provokaci připlést. Ano, nechal by si zaplatit za vysazení čaroděje na širém moři. Ale nikdy nehodlal přistoupit na kotvení v těch rudých vodách.
"Platí," souhlasil čaroděj a předal mu měšec zlaťáků.
Muž ho potěžkal, poté si ho vysypal do dlaně, a když se i zčernalými zuby ujistil, že je vše s platbou v pořádku, s nepatrným úklonem ukázal čarodějovi, aby po lávce nastoupil na loď.
Ten trhl řetězem, na kterém měl přivázanou černovlasou otrokyni, a společně se nalodili. Kapitán dal rozkaz, aby jeho posádka dokončila přípravy na vyplutí, a sám se vydal uložit si své bohatství do kajuty.
🌑
Byl to celý týden náročné plavby a neklidného moře, který zakusili, než dopluli k nejzazšímu místu, odkud se dalo na člunu dopádlovat až k Velkému ostrovu. Posádka si mezitím začala šeptat. Kupodivu se tolik nebáli čaroděje na lodi jako jeho černovlasé otrokyně. Jeden z mužů o ní v přístavu slyšel. Prý ji vyhnali z vlastní vesnice a prodali do otroctví, protože přežila noc za úplňku v kleci s vlkodlakem. Nesla znamení na svém krku. Byla prokletá. A mít ji na lodi znamenalo, že i celá loď je prokletá. Proto v tom období běžně klidné moře střídalo bouři za bouří.
A tak byli rádi, že je všechny tři – i s tím havranem, co nepřestával pokřikovat vulgarity na kapitánova papouška – mohli spustit ve člunu na vodu a zanechat jejich osudu. Kapitán se s čarodějem nedomluvil, že se pro něj vrátí na zpáteční cestě.
Ale nemyslel si, že by se čaroděj chtěl na ostrově trvale usadit, nebo že by se smířil se svou smrtí. Viděl na způsobu, jakým se nesl, že si chtěl koupit kousek drakovy moci. Za oběť, kterou mu přinášel.
🌑
Drak zavětřil. Desítky let se nikdo neodvážil vstoupit na jeho ostrov. Spoustu se toho změnilo za jeho života, proto byl tolik mohutný. Monumentální. Jako obsidiánová pyramida za ním. Jeho plamenné oči viděly, jak se měnil svět. Jak se divocí draci vzdali své svobody a rozhodli se spojit své životy s jezdci. Protože se báli. Báli se toho, co se nedostalo do legend. Pravdy za dřívějšími kulty, co jim obětovaly panny. Pravdy, že i draci měli své nestvůry z nočních můr.
Byl drakem bez jezdce. Nikdy ho nelákalo pustit k sobě stvoření, které tak snadno podléhalo času. Oplývalo křehkostí, která mohla rozšířit pudovost absolutního predátora. Draci s jezdci by nad ním možná měli převahu, protože získali od svých jezdců představu o smrtelnosti. Ale on sídlil v obsidiánové pyramidě nejtemnějšího z kultů, jeho se báli, protože mohl dát vzniknout stvoření chaosu. A všichni jejich jezdci nakonec byli smrtelní, a dělali je slabými. Proti staré pravdě, která byla ve zdech pyramidy.
Odfrkl si, protože ve svém stáří mohl předpovídat, že někdo našel špatně opsané vyprávění o starých obyčejích. Obyčejích starších než písmo. A přišel mu nabídnou obětinu. Přišel si pro svou vlastní smrt.
Drak otevřel oči a vydechl kouř. Dal tělo do pohybu a vyrušený z bezesného odpočinku lezl ze svého hnízda. Rozrušila ho ta vůně. Býval by mohl zůstat spát, nechat plynou čas a vetřelce na jeho území ignorovat, dokud by z nich nezbyly jen kosti. Ale vůně stvořila myšlenku a myšlenka připomenula, že spánek nemusel být bezesný, ale plný chaosu a strachu.
Kolos jeho těla kráčel směrem k pobřeží a lámal cestou vzrostlé stromy. Nevznesl se. Něco mu v tom bránilo. Možná vzpomínka na budoucnost, v které tělo kudrnatého muže leželo na dně jámy a jeho polámané údy hořely bolestí v zanícení.
Vydechl oheň a sežehl stromy před sebou, aby si uvolnil cestu. Přicházel jako monstrum, kterým byl, a doufal, že ta hloupá stvoření už nyní přesvědčil, jakou chybu udělala, když uvěřila špatně opsaným povídačkám. Nebo – jedno hloupé stvoření. Obětina si jen málokdy vybrala, že jí bude.
Došel až k pobřeží, kde čekal, až k němu dopluje člun s dvěma lidmi a havranem.
Havrany míval rád, dokud ještě lstivý leskl v jejich očích neunikal jeho vlastnímu zraku. Ptačí povaha mu byla blízká, možná i proto, že sdíleli společně oblohu. A asi i tím havranem si získali nevítaní hosté možnost na něj vůbec promluvit.
"Velký draku, vezu ti obětinu!"
Nečekaně. Odfrkl si a z nozder mu šel horký kouř. Přesto se nepohnul a člun s lidmi nečinně pozoroval.
Čaroděj zaváhal, zda by měl zůstat na vodě, nebo vstoupit na posvátnou půdu. A zaváhal i proto, jaké monstrum měl před sebou a zapochyboval, že před ním vůbec mohl vyslovit jakoukoliv žádost. Dovezl dar a chtěl za něj odměnu. Divil se, že neoněměl už předtím. Nadechl se, ale žádná žádost o podíl magické moci se z jeho hlasivek nedokázala vydrat. Nechtěl víc, než kouzelnou moc za jeden život! Chtěl zrnko písku toho, co muselo monstrum před ním mít!
Místo slov se nakonec rozhodl, že z člunu vystrčí černovlasou otrokyni. Jen gestem jí ukázal k drakovi, aby tam šla… aby přijala svůj osud, co jí vesničané a čaroděj přichystali.
A otrokyně se slzami v očích ho nakonec poslechla.
Protože co mohla? Vběhnout do moře, utopit se? Jaký byl rozdíl mezi jednou a druhou smrtí?
Pomalu se brodila vodou na pláž, třásla se a plakala. A ani ona a ani čaroděj si nebyli vědomi, jakou chybu muž pod kápí udělal. Jen havran krákoravě zaklel a vzlétl z jeho ramene.
Než člun s čarodějem pohltil drakův oheň.
🌑
Drak natáhl krk a položil hlavu vedle otrokyně, kterou poslala do kolen hrůza křičícího muže v plamenech. Teď si ji prohlíželo oko a z takové blízky celá ta hlava nepůsobila, jako kdyby patřila živému stvoření. Spíše jako umně vytesaná socha něčeho, co do světa nepatřilo. Ale hřál. I přes mohutné, lesklé šupiny hřál jako kachlová kamna za zimního večera.
Otrokyně neměla sílu utíkat, nebo si možná byl jistá, že jakýkoliv pohyb by v monstru před ním probudil dravce. Nepohnula se, aby nebyla kořistí.
A tak se pozorovali.
Černovlasá žena oběma svýma tmavýma očima pozoroval každý detail hlavy, co se položila nedalo něj. A drak svým jedním okem si vůbec poprvé za svou existenci prohlížel křehkého člověka.
Havran se posadil na drakův čenich a ten jen vydechl trochu kouře, jako kdyby se tomu uchechtl. Drzý pták! Ale neztrestal ho. Protože měl havrany rád.
Nebyl to drak, který se první pohnul. Protože pro něj plynul čas jinak než pro člověka. To nejspíše ta mladá černovlasá otrokyně se rozhodla, že by nedokázala položit svůj život věčnému čekání na smrt. Obezřetně se postavila a udělala pomalý krok dozadu. Havran ji pozoroval.
Nic se nestalo. Proto zkusila další krok a další.
A až tehdy se dračí hlava k ní znovu přisunula blíž. Dračí oko se přivřelo a on vydechl tentokrát tolik kouře, že se havran s hlasitým krákáním vznesl a raději se usadil na písku několik metrů od nich.
"Ch-chceš mě sežrat?" zeptala se černovlasá a v nějakém příliš dramatickém gestu roztáhla ruce od sebe, jako kdyby se nabízela.
Drakova hlava se zhoupla ze strany na stranu, než přestal natahovat krk a znovu se narovnal do své monumentálnosti. Pohlédl k nebi a silným pohybem křídel, který tlakem vzduchu povalil otrokyni zpátky na zem, se vznesl. Vylétl do oblak, než se ztratil za mraky, a když se o desítky minut posléze vrátil, vyplivl před černovlasou ženu mrtvého žraloka.
Havran se rozkrákal, jako kdyby se smál. A otrokyně si nebyla jistá tím, co tohle gesto vůbec mohlo znamenat.
🌑
"Víš, co tohle je?" zeptala se černovlasá své dračí společnosti a ukázala si na jizvu, kterou měla na hrdle. Vypadalo to, jako kdyby jí nějaká bestie vytrhla kus masa z krku, a ona to ze stejně zvláštních a nečekaných důvodů jako setkání s drakem přežila. Drak vydechl kouř. Mohlo to znamenat cokoliv, ale černovlasá na člověka příliš dlouho mlčela. "Že jsem svým životem svázaná s vlkodlakem, který mi to způsobil. Nikdy jsem nebyal… panenská oběť."
Drak si odfrkl a přivřel oči.
"Věděl jsi, proč čaroděje zabíjíš, co? Nepřinesl ti, co jsi chtěl."
Černovlasá se odhodlala a opatrně přejela dlaní po jemných šupinách, které měl drak kolem očí. Ten jen dovřel víčka, jako kdyby byl jen zvíře, které jí tím dává najevo svou důvěru. Ale byl? Kolik se toho mohlo dít v mysli takového monstra?
Černovlasá si vzpomněla na starý příběh o ženě, která si zachránila život vyprávěním pohádek. Otázka byla, zda dokázala vyprávět cokoliv by monstrum zaujalo. A zda chtěla, po všem, co zažila, si nějaký život zachraňovat.
"Ve vesnici zjistili, že ze stepí k nám zabloudil osamělý vlk," začala. Odmlčela se, a když se drak i nadále nechal hladit po jemných šupinách kolem očí a na čumáku, pokračovala. "Podařilo se jim ho chytit do klece, ale byli zvědaví. Protože toho tolik slyšeli o vlcích, kteří se dokázali měnit v lidi. Nebo naopak o lidech, co se dokázali měnit ve vlky." Opřela si tvář o drakovy šupiny. "Žádal je, aby ho pustili. Ale oni byli zvědaví a blížil se úplněk." Znovu se odmlčela.
Byl tohle příběh, který jí mohl pomoci? Opravdu ho chtěla vyprávět celý?
"Hodili mě k němu do klece. Byl ještě člověk, ale úplněk ho začal měnit. A byl by mě roztrhal…"
Kolik toho přežila? Kolikrát byla málem mrtvá?
"Ale byl tak hodný, že mě nechtěl zabít. Raději mě udělal svou družkou – v rituálu, s kterým bych nikdy nesouhlasila. V rituálu, který bych před smrtí nikdy nevolila."
Cítila, že jí po tváři tečou slzy.
"Nejsem panenská oběť drakovi. A můj partner je navždy vlk, který mě nechtěl zabít." Uchechtla se. "Proto mě nechceš sníst?" zeptal se nakonec chabě, protože právě takhle její špína musela být důvodem, proč nelehla popelem.
Drak vydechl kouř a vydal tlumený bublavý zvuk ze svého hrdla, který možná připomínal vrnění. Otrokyně se zůstala opírat o jeho velkolepou hlavu, protože v jeskyni bylo chladno a z monstra sálalo teplo.
🌑
Dvojí snění. Sny ve snu. Prolínající se příběhy se stále stejnými herci. Jako kdyby se všechna jsoucna vlévala do toho samého a doušky duší se v tělech podléhajících času opakovaly. Kolik však v této představě mohl drak zabírat části z celku, pokud se ho téměř tolik bál čas jako pyramid?
Christopher se tentokrát cítil více sebou, přestože jemu ta zásadní schopnost chyběla. Běžel vysokou trávou a nad ním svítil dorůstající měsíc. Cítil chladný noční vítr v šedé srsti a znovu – tolik mu v životě vzdálený – pocit svobody. Nejspíše pronásledoval kořist, velkého jelena, z jehož pachu se mu topil jazyk v slinách. Vyhladovělá byla jeho skutečnost, žaludek, který se obrátil sám proti sobě. A tělo v opaku od toho vlčího zesláblé a bez energie. Měsíc nad sebou v kopce nebo jámě nikdy neviděl… Ale jeho vlčí snové já bylo plné síly a oplývalo stejným mládím, když se hnalo za chutnou kořistí.
Natáhl se i v temnotách, jako kdyby mohl cosi ze sebe uchopit, cosi ze snu si přinést zpátky do své reality. A třebaže by to nedokázalo odvrátit neslavnou smrt, toužil po tom. Nenatahoval se po jelenovi, aby se nasytil, ale toužil po té části své vlčí podstaty, kterou v nedostatku magie ztratil; kterou mu předkové nemohli zanechat.
Běžel vysokou travou, zaslepen v loveckém zápalu. Nepoznal větší krásu než právě toho jelena. Každá jeho část vědomí, kterou dokázal vnímat ve vlčí podobě, byla plna obdivu k tomu statnému tělu a divoce bušícímu srdci, které hnalo kolos dlouhých kostí a chutného svalstva dopředu, o skok nebo dva dál než aby ho měl konečně na dosah. V té chvíli si před smrtí byli oba rovni – protože to první tělo, které selže a vzdá se, se jí odevzdá. Jelen se setká se svým posledním nádechem pod jeho ostrými zuby, nebo on – vlk – se stejně jako Christopher někde v temnotě jeskyně skrčí a bez potravy zeslábne, stane se jen vzpomínkou na nepodařený lov.
Na touhu podlehnout lásce a obdivu a nechat si uniknout ten moment, v kterém mohl zvítězit.
Christopher donutil své vlčí tělo skočit, chtěl se zahryznou do překrásné šíje ušlechtilého života, a užít si chuť krve; ukonejšit hladové tělo v snové představě. Ale cosi se stalo… vlk se přepočítal. A místo, aby povalil na zem jelena, zdravé a silné tělo ho od sebe odrazilo. A on padal.
Ne z výšky jelena do trávy. Mnohem hlouběji. Z okraje skály a do divoké řeky…
🌑
Když se probudil, začal vykašlávat vodu. Nepoznával pach místa, kam ho řeka vyvrhla. První byla vůně lesa, pak až pohled kolem sebe. Byl daleko od svého teritoria. Daleko od smečky. A v lidské podobě, kterou v odrazu na hladině nepoznával. Ne, protože by neměl ty stejné tmavé kudrliny, nevýrazné oči, větší nos a směšně plné rty. Ne, protože by jeho tělo neoplývalo svaly z těžkého tréninku. Ale protože byl starší, ve věku, kterého se nedožije…
Vyplazil se z bahnitého koryta do trávy a pokusil se posadit, ale tělo měl z toho pádu potlučené. Nedokázal se proměnit zpátky na vlka. A z toho cítil takové zoufalství, že se ze snu probral.
🌑
Třásl se, přestože jeho tělo hořelo. Nic kolem něj nebylo, jen temnota toho místa, do kterého ho uvrhla Kněžna, jeho poslední trest. Bál se, ztratil cit v prstech, a možná vlastně již nedokázal ani pohnout nohama. Jen do břicha ho tlačil kámen, který tak bláhově pokládal za dračí vejce. Cítil slzy v očích, které ho řezaly, jako kdyby byly ze skla.
Nezasloužil si, aby ho kdokoliv oplakával. A byl si jistý, že nejen jeho matka, ale ani Elizabeth nebude.
🌑
Probudil se v kleci, když do ní někoho násilím strkali. A byl si jistý, že černovlasou neznal. A že se vůbec nepodobala té otrokyni ze snu o drakovi. Ale zároveň – cosi na tom obličeji bylo. Cosi, co jeho snové já, nedokázalo vidět, a on – Christopher – to nemohl pochopit. Tentokrát nebyl stvořením sluneční záře, aby prohlédl stín, co vrhal člověk naproti němu. Neviděl nic než tělo mladé ženy, které se tiskne na mříže klece a v očích má strach.
Jako vlk proměněný na muže a uvězněný lidmi cítil vztek. Ale jako Christopher zůstával melancholický. Možná si pletl pocity. Stejně jako vlk, co obdivoval jelena, všechnu svou pozornost upíral k tmavovlasé ženě. Byla vyšší než on, a ve tváři hezká. Christopher poznal krásu vil, měl krvácející vílí srdce ve dlani a vyrůstal s tou nejrozkošnější dívkou, kterou slunce políbilo bezpočtem pih. Ale i přes proroctví od staré báby, co si čtením dlaně chtěla bláhově zachránit život, vílí krása nebyla nic pro něj, protože dospíval v temnotě.
Ta žena předtím měla za sebou stín, z kterého by jej mohla pozorovat Kněžna. Byla krásná a voněla jako jasmín, vanilka a… železo?
Krev? Kde se vzala krev na jeho drápech, a proč byl v napůl vlčí a napůl lidské podobě. Pohlédl k nebi a zavyl. Měsíc byl v úplňku a oni ho věznili.
Byl hladový. Tolik hladový! A cítil vztek. Ne on, ne Christopher, ale vlčí bestie, o které se mu zdálo. Ten fragment společné duše a osudu s ním nesdílel obdiv, a proto se zaryl drápy do ženina těla. Ale sdílel touhu.
Christopher nebyl takový a nechtěl, aby tohle byl jeho poslední sen.
Stíny za použitým a zbídačeným tělem otrokyně rostly. Až naplnily celou noc, zakryly lunu. A nebe pozbylo hvězd.
Ano, jedině Kněžna s ním mohla snít takové sny.
🌑
Otrokyně si prohlížela zlatý poklad kolem ní. "K čemu to?" zeptal se. V lidském světě by byl drak bohatší než každý z vladařů, ale na svatém ostrově a v obsidiánové pyramidě takové bohatství nemělo žádný smysl. Drak si za něj nemohl nic pořídit, protože vše, co potřeboval, si vzal, byl tím nejhrozivějším z tvorů. A nikdo se neodvážil ho chtít okrást, takže jím ani nevábil šváby. Ani čaroděj po něm nechtěl nic z pokladu za otrokův život.
Havran se krákavě rozesmál a drak vydechl kouř jeho směrem, jako by jej tím chtěl utišit. Pták rozhořčeně vzlétl a ostře zaklel.
"A k čemu panenské oběti?" zeptala se tišeji otrokyně. Draka nemohlo nasytit jedno lidské tělo.
Kolos se pohnul a znovu si vedle ní položil hlavu. Řeč a písmo pro něj nic neznamenaly. Jeho moudrost se nepodobala lidské. Byl více havranem a více vlkem než člověkem, a nedokázal stará tajemství předat černovlasému muži.
A proto v tom snu chyběl Christopher, aby odpovídal.
🌑
"Víš jak se rodí draci?" zašeptal do tmy a svůj hlas nepoznával. Byl ochraptělý, suchý a slabý. Ne bez emocí, ne takový, jakým mluvil, když byl psím vojákem. Promlouval k tomu stínu, co se usadil v koutku jeho oka, a voněl železem.
Obtočil se kolem kamene. Snad celou dobu měl zavřené oči.
Dlouhé prsty se probíraly jeho kudrlinami a konejšivě ho hladily. "Ne, nevím," a zároveň, "vím, ale pověz mi to znovu," mu přišlo v odpověď.
Vydechl a tváři se opřel do chladné dlaně. "Draci se rodí… ale nemusí se rodit jen draci," šeptl a zkroutil se bolestí.
Tma se nad ním sklonila a měl pocit, jako kdyby se rty téměř dotýkaly jeho ucha. "Pověz mi o tom, jak se draci nerodí," poručil ten hlas. Ano, jedině Kněžna mohla chtít znát tajemství starého draka, co žil v obsidiánové pyramidě nad nimi předtím, než se začaly psát dějiny.
"Nežádali jsme si panenské oběti," šeptl Christopher. Nevěděl, kde získal přístup k studnici právě tohoto vědění. "Nemusíš být panenská, Yuno." Jako kdyby se o jeho kůži otřela hebká esence temnoty a po tváři mu stekla černá slza, co řezala jako ostří dýky. Ucítil palčivou bolest v oku. Možná už předtím, když ho hodili do jámy, si ho poranil a teď – v horečnatém snění – si přece jen dovolil představu, že za něj někdo roní slzy.
"A jaká tedy musím být?" zeptala se temnota hlasem otroka. "Aby se zrodila stvůra z dračích nočních můr?"
Natáhl ruku a mezi znecitlivělými prsty cítil jen prázdnotu. Nebylo tam nic. Jen vlhký vzduch na dně jámy. Ostré kameny, o které se polámal. Oblý kámen, co vzbudil jeho představivost. A vzpomínka na budoucnost, která se proplétala s nadějí minulosti.
"Ne," zasténal, "raději ti prozradím tajemství hvězd. Nechtěj, abych vyprávěl o těch kreatůrách."
"Christophere, Christophere, Christophere."
Pokusil se odplazit dozadu, ale jeho slabé tělo s sebou nedokázalo táhnout oblý, šupinatý kámen, který objímal. A tak jeho tváře byly v něžném sevření dlaní a niterný strach, který mu nepatřil a byl jen ozvěnou toho dračího, konejšila vůně jasmínu a vanilky.
"Mluv se mnou, Chrisi, tisíce let tu na tebe čekám," něžný hlas, který patřil tváři, co vlk v kleci nikdy nespatřil.
Rty ho políbily na čelo a dračí oči se spokojeně přivřely.
"Mladí draci jsou hnáni touhou, to jim předkládali obětiny, a mysleli si, že panenské vzbudí lásku. Prosím, nech mne vyprávět o dracích a o lásce. Chci zemřít s touhle představou. Dovol m-"
"Ne!" Do jeho tváře se zaryly drápy. "Pokračuj!"
Christopher se sípavě nadechl. Znovu se pokusil dotknout temnoty, ale stále se zdála jako nic, co existovalo jen, když mu způsobovalo bolest. Přestavil si znovu tvář černovlasého muže. A jeho vůni. "Nebylo pro obětiny tím nejhorším osudem, že by měly být pozřeny. A nemusely by být oběti, protože draci jsou lovci a snadná kořist je neláká." Představil si znovu klec. "Sdíleli tvůj osud, otrokyně. Jen s brutálností vrcholového predátora, roztrhaní a nechaní naživu jen tolik, aby jejich poslední myšlenkou bylo znesvěcení jejich ostatků." Obtočil se kolem kamene. "Z toho se rodili ti, co nebyli draci."
Dlouhé prsty mu znovu začaly probírat kudrlinami. A jakési neexistující tělo se k němu zezadu přitulilo, aby s ním sdílelo své teplo. Kolébala ho vůně jasmínu a vanilky. Ale nejvíce ze všeho vůně lidské kůže pod slunečními paprsky.
"Žádné zlato tady nezbylo."
"Protože jsem se zamiloval," zašeptal Christopher a před dračím okem se mu ukázaly stovky dní toho samého obrazu. Překrývaly se jako skla, ikony toho nejkrásnějšího stvoření, které se nikdy nemohlo stát jezdcem, ale stalo se předmětem dračího uctívání. Modla v červených odstínech Atanského čaje. Smrtelná otrokyně se svou něhou a pochopením, s trpělivou mlčenlivostí, hřejivými úsměvy a s každým večerem jiných příběhů. "Jako drak jsem se zamiloval, a všechno své zlato roztavil a ztlačil do vejce. Tak se rodí draci."
Christopher cítil rty na své šíji. Tentokrát se mu podařilo uchopit ruce, které ho objímaly. "Prosím, neopouštěj mě."
Chtěl jako drak zemřít se svou stárnoucí otrokyní. Měl pocit, že jen mrkl a všechny dny se přeložily přes sebe jako ikony. Christopherovi se zdálo o prvních dnech, ale další stovky po nich se ztratily v toku času, který se s draky nikdy nepřátelil. Obsidiánová pyramida zarostlá v horu, tak dávno se ten příběh odehrál.
"To ty jsi se mnou nikdy nebyl."
Osaměl. Entita v temnotě se ho nejen nedotýkala, ale ani ji necítil. Vnímal jen své tělo, které bolelo a on to nemohl vydržet. Ale přece si přál poslední sen. Chtěl se podívat do tváře tmavovlasého muže, který s ním nikdy neskončil v kleci. A vidět ho se usmívat, když by mu vyprávěl, jak se z kamene v jeho náručí začalo líhnout dračí mládě.