1. povídka o dračím jezdci: Přiletí
1. povídka: Přiletí
Nebe bylo černé a bez hvězd.
U prostého vozu, který zastavili na mýtině u cesty mezi vesnicemi a vypřáhli z něj koně, hořel oheň. Menší, přesto svalnatější muž se staral o pečené maso. Vůně připravovaného pokrmu zahnala vlhký, trochu hnilobný pach blízkého lesa. Mezitím drobná žena s lampou vykročila do tmy dál od ohniště. Dávala si pozor, aby na – snad zvěří vyšlapané – cestě nezakopla, a se starostí v očích se rozhlížela. Ještě za světla se to místo zdálo přívětivé k nocležníkům, nabízelo skrytý kout pro utáboření, ale stále nedaleko cesty, aby tam dokázali vjet i s vozem, a ráno mohli znovu vyrazit na svou pouť. Jen ten blízký les končil v skaliskách, a čerň noci mohla zmást poutníka. To byl z části důvod, proč se žena strachovala: druhý její společník zůstal sedět na skalách, a přestože se setmělo a tma ho vždy děsila, stále se nevracel.
Zvěř v lese si dávala pozor na nezvaného hosta, přesto šelestila okolo a bystřila jeho smysly. Ten kraj byl jiný od jejich domoviny, i předtím než ji zpustošily nelítostné požáry. A čekala je ještě dlouhá pouť k pramenu, který dokázal léčit všechny nejen lidské neduhy. Žena se chvěla spíše chladem než strachem, přesto se několikrát ohlédla směrem k vozu, zda je stále schopna se orientovat podle žhnoucího ohniště v dálce. Nechtěla zabloudit v temném lese, a chtěla dovést ztraceného přítele do bezpečí. Nejen ve významu té chvíle a toho lesa.
Nakonec ho našla, aniž by na něj musel zavolat. Když světlem ozářila muže sedícího na okraji skály, rozbušilo se jí srdce náhlým strachem. "Chrissie," oslovila ho opatrně, jak ho nechtěla vylekat a být důvodem neštěstí, kterého se sama tolik bála. "Chrissie, pojď zpátky k ohništi."
Starší se na ni pootočil a věnoval jí hezký úsměv, který doplňovaly oči plné bratrské lásky. "Čekám až se vrátí," odpověděl jí a poklepal na místo vedle sebe, aby ji vyzval, aby se za ním posadila. Skutečně se přiblížila o několik kroků, ale stále v uctivé vzdálenosti od okraje skály si podřepla. "Ráda létá mezi hvězdami," dodal Christopher něžně.
Žena odložila lampu a v kleku se přiblížila k staršímu. Jemně mu stiskla rameno a na okamžik vzhlédla k černému nebi nad nimi. Její oči zachytily vzdálené světlo a zaleskly se slzami, jako kdyby všechny hvězdy existovaly jen v nich. "Pojď se se mnou k ohni zahřát," pobídla ho znovu.
"Chci na ni počkat," zakroutil hlavou druhý.
"Přiletí tam za námi," zalhala. Ale ani tolik nestačilo, aby se starší zvedl a následoval ji. Proto se k němu více naklonila, až ho téměř zezadu objímala a tiše pronesla: "Nejsem si jistá, zda bych zpátky došla sama, byla bych raději, kdyby si šel se mnou."
Starší se na světlovlasou otočil a se starostí v očích kývl. "Se mnou se nemusíš ničeho bát, Lizzi," šeptl k ní vřele, než se konečně odsunul od okraje skály, aby mohl vstát. Vytáhl mladší na nohy. Ujistil se, že je před chladem chráněná v tlustém vlněném svetru. A chvíli dlaní zůstal na jejím břiše, přičemž si s něžným leskem v očích prohlížel tu krásnou pihatou tvář. Pak se sklonil pro lampu a vzal ženu za ruku, aby ji dovedl k vozu.
"Maso je hotové," zavolal na ně muž od ohně, když se konečně vymotali z lesa.
Christopher zavedl mladší až k ohništi a společně s ní se posadil na kusy dřeva, co sloužily jako lavice. Rozdělili si jídlo a chvíli jedli, než se narovnal a zmateně rozhlédl, jak něco nebo někoho hledal. Oheň osvětloval dlouhou jizvu, která mu vedla přes levé oko, a doplňovala nynější výraz zděšení. "Neslyším ji," dostal ze sebe a chtěl vstát, ale žena s pihami na tváři ho chytila za zápěstí, aby v tom zamezila.
"Je daleko, letěla na výzvědy."
"Ale… ne-"
Nejnižší z nich měl na tváři výraz nesouhlasu, přesto se neozval. Jen pozoroval, jak Elizabeth vytáhla z kapsy malou lahvičku a palcem ji otevřela. "Chrissie, napij se," přerušila staršího, který odložil dřevěnou misku s pečeným masem, aby mohl vstát a vrátit se na skálu vyhlížet. "Prosím." Nakonec si nechal přiložit lahvičku k ústům a polkl jeden doušek, protože ženě věřil a ani ho nenapadlo, že by mohla mít nějaké postranní úmysly. Ani tehdy, když uspávadlo v lahvičce začalo působit, a on se ospale do mladší opřel.
Třetí z nich vstal, aby Elizabeth pomohl Christophera uložit. Oběma se jim leskly černé oči nejen září ohně. "Možná si s ním nemě-"
"Co, Briane?" přerušila ho rozzlobeně pihatá, i když nevysoký muž před ní byl tím posledním, s kým se chtěla v tu chvíli přít. "Kolikrát jsme mu řekli pravdu? Kolikrát si tím musel znovu projít? A k čemu?" To druhého umlčelo.
Podařilo se jim nejstaršího dotáhnout zpátky do vozu a uložit do přikrývek. Elizabeth ho pohladila po tmavých kudrlinách a věnovala mu starostlivý pohled. "Taky jsem myslela, že s námi povečeří," šeptla a málem se jí při tom zlomil hlas, "ztrácí se před očima."
Brian si ji stáhl k sobě a pevně objal její ladné vílí tělo svými svalnatými pažemi.
🌑
Až druhého dne k podvečeru se dostali k lidské vesnici v údolí. Přestože se snažili spíše takovým místům vyhýbat, složitý terén okolí jim to tentokrát nedovolil. Žena s pihami a její menší svalnatý partner seděli na kozlíku, zatímco nejstarší z nich si pod látkovou plachtou vozu broukal melancholickou melodii, přičemž leštil zvláštní kožené sedlo.
Stačilo, aby začal vanout vítr jiným směrem, a místo vůně lesů, kterými doposud projížděli, se muži s tmavými kudrlinami do chřípí opřel zápach spáleniny. Až chvíli poté se rozezněl z vesnice zvon ohlašující nebezpečí. Nejstarší z poutníků se nerozmýšlel, nechal sedlo být a vyskočil z vozu, aby se vydal směrem požáru. Elizabeth na něj nestihla ani zavolat, než se ztratil mezi domy.
Hořelo na opačné straně vesnice. Dům v plamenech stál téměř na samotě, přesto už k němu sbíhali vesničané a snažili se uspořádat řadu, která by dokázala efektivně dopravit vodu v kýblech ze studny a hasit. V nastalém zmatku si nikdo nevšiml tmavovlasého cizince, a to nejméně do chvíle, než vytrhl jednomu z mužů kýbl s vodou, aby se jím polil, a s mokrým kabátem přetaženým přes hlavu se vrhl dveřmi do hořícího stavení.
Jeho smysly ho nezklamaly. Jen jestli už tehdy, když do vesnice vjížděli, byl schopen odhalit děsivou pravdu, že hořící dům nebyl prázdný, nebo jednal podle instinktů, se nedalo rozhodnout. Silný žár se opíral do jen chabě chráněného těla, když se snažil probojovat do místnosti, z které slyšel přerývané nádechy. Zakrýval si ústa látkou košile a druhou rukou si přes hlavu přetahoval mokrý kabát, ale přesto chybělo jen málo, aby planul stejně jako všechno vybavení domu. Dveře mezi pokoji byly nejhorší, musel je vyrážet, protože kovové kliky by v ruce neudržel.
Ale podařilo se mu to. V pokoji, který nebyl tolik zasažený požárem, ležela na zemi černovlasá žena. Musela omdlít z kouře, který se do její ložnice dostal dřív, než ji pohltil požár.
Christopher nejprve otevřel okno, i když tím rozvířil plameny dosahující nyní již i do pokoje. Pak ženu z podlahy zvedl a nemotorně si ji o sebe opřel, protože byla vyšší a na všechny směry delší. Přesto se mu ji podařilo vystrčit z přízemního okna do trávy a sám za ní skočit. Odtáhl ji od hořícího domu, než ze sebe stáhl kabát, aby se sám ochladil a mohl věnovat jejímu kříšení.
Naštěstí se zdálo, že žena v kouři neležela příliš dlouho, protože stačilo několik nádechů, aby přišla k sobě. Zmateně otevřela oči a setkala se se starostlivým pohledem svého zachránce. Kudrnaté hnědé vlasy, až nezvykle bledá pleť, dlouhá jizva přes levé oko, velký nos, plné rty... toho muže neznala. Riskoval pro ni život cizinec, zatímco ostatní vesničané a její příbuzní si až nyní uvědomili, že v nastalém zmatku na ni zcela zapomněli.
"Bude to dobré," šeptl Christopher, když se černovlasá žena v jeho náručí rozkašlala. Vytáhl ji do sedu, aby se jí lépe dýchalo, a dlaní jí přejížděl po zádech. "Už jsi v bezpečí," dodal, a ohlédl se na hořící dům za nimi. Až teď se připomněla bolest v lýtku, které olízl plamenný jazyk. Přesto tomu nevěnoval pozornost, a místo toho se znovu otočil na ženu, kterou zachránil. "Jsi zraněná?"
Černovlasá jen zakroutila hlavou. Bývala by se udusila kouřem, než by ji spálily plameny. Požár musel vypuknout v opačné části domu. "K-kdo jsi?"
To už ovšem k nim doběhl postarší muž. "Yun-" klekl si k černovlasé, aby se ujistil, zda je v pořádku, a sám ji objal, takže ji tím vytrhl z náručí jejího zachránce. "V tuhle dobu nebýváš doma, ani mne nenapadlo…"
"Byla jsem unavená," odpověděla mu černovlasá, jako kdyby to vysvětlovalo celou nešťastnou náhodu, díky níž málem uhořela. I když ji otec objímal, pohledem zůstávala na svém zachránci, který se mezitím postavil a narovnal. Přesunul váhu z nohy na nohu s nepatrným syknutím, než se rozhlédl kolem sebe.
Otec si toho musel všimnout, protože se také na kudrnatého cizince otočil. "Vytáhl si ji ven." V odpovědi mu přišlo kývnutí. "Děku-"
"To je v pořádku," uklonil se a trochu nervózně usmál Christopher. "Udělal by to každý." Poté se od nich o krok vzdálil. "Má sme- mí přátelé… mne hledají," pokývl k vozu, který byl opodál, a od kterého k nim běžela Elizabeth. "Pomůžeme s hašením," dodal ještě, než se rychlým krokem vydal pryč. A zdálo se, že jeho statečný čin se neshledal s přílišným nadšením u jeho společníků.
Černovlasá je pozoroval z místa, kde jej otec zanechal, aby se vzpamatoval a nabral dech. Viděla, jak se nejdrobnější z postav posadila na kozlík vozu, zatímco jeho zachránce a trochu nižší, ale podsaditější muž se vydali bojovat s ohněm. Mohlo se jí to jen zdát, ale v ubývajícím světle stmívání se oheň v jejich očích odrážel, jako kdyby jim v nich jiskřilo.
🌑
Stavení lehlo popelem – takovým pohledem je přivítalo chladné ráno. Jen zbytky staré kovárny přidružené k domu se daly rozpoznat a snad v nich přežilo některé užitečné nářadí, i když oheň vzplál chybou posluhovačky v blízké kuchyni. Hloupé děvče hasilo hořící olej vodou.
Až nad ránem se k Elizabeth mezi kožešinami pod látkovou plachtou vozu přitulilo hřejivé tělo jejího partnera, a i když bylo celé načichlé kouřem, jeho objetí přinášelo pocit bezpečí.
Brian se otřel rty o linii Elizabethiny dolní čelisti, aby jí mohl zašeptat do ucha. "Celou dobu to byl on." To víle vykouzlilo – třebaže rozespalý – úsměv na tváři.
🌑
Černovlasé dceři kováře chvíli trvalo, než se odhodlala vydat za svým zachráncem. Cizinci se utábořil za vesnicí, protože se nejprve její otec nabídl, že zkontroluje podkovy jejich koní, a pak zjistil, že jednoho by bylo lepší znovu okovat. A to se protáhlo, protože musel nejprve dát dohromady alespoň základní kostru kovárny. Díky ochotné pomoci při požáru byli vesničané k cizincům přátelští a dovolili jim za vesnicí zůstat. I tak se kovářova dcera za nimi vydala až na třetí den.
Její kudrnatý zachránce napájel koně u potoka na dohled od vozu. Jednoho z jeho společníků potkala černovlasá ve vesnici na trhu, jak se snažil koupit nějaké zásoby, zatímco žena znovu zůstávala hlídat vůz jako při požáru.
Christopher stál na délku uzdy od koní a sledoval je, jak spokojeně pijí. Ale stejně jako u zvířat, i jeho smysly zbystřily, když zaslechl, že se k němu někdo blíží. Rukou sjel na dýku, kterou měl u pasu. Přesto se neohlédl. Možná proto, že vůni příchozí znal. Otočit se jej donutilo, až když černovlasá příliš dlouho stála kousek od nich a nic neřekla.
"Zdravím," dostala ze sebe dcera kováře. Chtěl pokračovat, ale zarazilo ji, když se na ni cizinec díval, jako kdyby ji viděl poprvé. Na jeho výrazu bylo znát, že se ji snaží si zařadit. A možná skutečně se všechno událo tak rychle a už se stmívalo, že si zachránce rysy černovlasé nedokázal vybavit. Viděli se jen chvíli, a muž s jizvou přes oko měl mnohem zajímavější rysy, aby si je kovářova dcera i v tom krátkém okamžiku stihla zapamatovat snad až nadosmrti. "Vytáhl jste mne z ohně, chtěl jsem vám znovu poděkovat," vysvětlila a tentokrát již natáhla ruku s rancem, jak původně zamýšlel, "teta upekla buchty, donesla jsem na ochutnání."
Christopher na ní tiše zůstal pohledem, než koně zvedly hlavu od vody. "Liz bude ráda za buchty," utrousil vesele, jako by zahnal, cokoliv jej předtím trápilo, a pobídl koně, aby ho následovaly zpátky k vozu. Černovlasá zůstala neomaleně stát a sledovala, jak se jí její zachránce vzdaluje, než jí došlo, že nejspíše nepostřehla vybídnutí, aby šla s ním. Když ho dohnala, druhý se na ni otočil s laskavým úsměvem.
Kovářova dcera nevěděla, co by měla říct. Nikdy ji nenapadala správná slova a někdy měla obtíže vystihnout nálady a pocity lidí kolem něj. Proto se spíše společnosti stranila a trvalo jí tak dlouho, než přišla svému zachránci poděkovat. Otec jí to vyčetl, že kdyby se tu nezdrželi, nikdy by k tomu nedostala příležitost. A černovlasou to zamrzelo, protože z nějakého důvodu svého zachránce toužila znovu spatřit.
Každou noc se jí zdálo o požáru, ale místo noční můry se ocitala v pevném náručí kudrnatého muže. A oko, co ji pozorovalo z pod jizvy, se na něj dívalo vlčí.
Teď ho sledovala, jak s lehkostí vede koně. I přes statečnost, které bylo potřeba, aby někdo vběhl do hořícího domu, nebyl příliš vysoký. A černovlasá z něj určitě měla dojem, že má svalnatější postavu, protože ji dokázal v bezvědomí z domu vytáhnout; v denním světle působil spíše pohublý. Přesto byl pohledný. Ta myšlenka rozhodně nebyla správná, ale černovlasá si nemohla pomoci. Přece najednou nenašla zalíbení v cizinci, který byl téměř o hlavu nižší než ona! A to vůbec ne, když se o ní pro její nezájem o mladíky z vesnice začalo šeptat, že skončí jako stará panna.
Christopher se po ní znovu ohlédl, tentokrát trochu zamračeně a se starostí v hlase se zeptal: "Neviděla jsi kolem létat draka?"
Kdyby jeho výraz nebyl vážný, černovlasá by se rozesmála. Draka? O dracích se vyprávěly příběhy, a jistě, tvrdilo se, že dříve existovali, ale nikdo žádného živého draka neviděl nejméně pět generací. Jak se mohl na něco takového ptát? Pak to černovlasé došlo – možná v cizích krajích tomu bylo jinak! Možná cestovali z daleka. Proto místo smíchu jen zakroutila hlavou.
"Jak se jmenuješ?"
"Yuna."
Žena s pihami jim vyšla naproti. V rukou měla dřevěný hmoždíř, v kterém třela listy léčivých rostlin do tuhé pasty. "Chrissie, jak uvážeš koně, pojď si sednout, vyměním ti obvazy," poručila překvapivě hlubokým hlasem a věnovala černovlasé podezíravý pohled. "Co tady chceš?"
Yuna se ohlédla po svém zachránci, ale ten tentokrát nevycítil, že by jeho pihatá společnice mohla působit černovlasé stejné nebezpečenství jako oheň. Přemohla touhu odejít a znovu ukázala ranec. "Donesla jsem… poděkování, že mne vytáhl z ohně." Vyslovila určitě celou a smysluplnou větu – tak proč zazněla jen v útržcích?
"Aha. Kovářova dcera," označila ho pihatá a kývla. Přestože byla ve tváři velmi hezká, její výraz se nezměnila na přátelský, i když se vydala zpátky k vozu. "Chris si popálil nohu, když tě zachraňoval. Ale ty se zdáš nezraněná..."
"Omlouvám se."
Poté co nejstarší uvázal koně, udělal přesně to, co se po něm chtělo – posadil se na připravený špalek, aby ho mohla Elizabeth ošetřit. Ta si k němu klekla, stáhla mu botu a vytáhla nohavici, pod níž měl obvazem převázané lýtko, aby mu na popálenině držela směs léčivých bylin. "Nese nám buchty, měla by sis dát, Lizzie" usmál se na mladší ženu Christopher a natáhl se, aby ji počechral v krátkých světlých vlasech.
Černovlasá to vzala jako pobídnutí, aby ranec rozvázala a rozložila na provizorním stole.
"Nejprve tě ošetřím," zakroutila hlavou pihatá. "Ale ty si vem."
I tentokrát starší poslechl. Natáhl se pro buchtu a zakousl se do ní. "Jsou moc dobré," pochválil. Yuna mu oplatila úsměv. "Nalej si čaje a posaď se," vybídl ji pak starší. "Můj drak je bílo-šedý, zrovna dnes se úplně ztrácí v oblacích…" vzhlédl k šedému nebi nad nimi, jako kdyby tam mohl vidět něco, co černovlasý ne, "ale kdyby dosedl, v trávě a lesích ho uvidíš… jen skály jsou jeho domovem."
Černovlasá si všimla, jak se žena s pihami celá napjala, ale nepřerušila je. Kdyby ona znala někoho, kdo vlastní draka, určitě by o tom nemluvila v krajích, kde už dávno vyhynuli. Chování Elizabeth bylo pochopitelné, ale jednou pronesené přiznání už nemohla zamluvit a vzít zpátky. "Cestujete z daleka?" zeptala se Yuna, protože ji k tomu dovedly všechny dřívější úvahy o jeho zachránci.
Nejstarší se na ni podíval trochu zmateně, jako kdyby ho vytrhla z myšlenky na oblohu. A tentokrát se do toho už žena vložila, protože dokončila ošetřování nohy, a narovnala se. "Jsme z ostrovů," souhlasila, "sucha a požáry nás vyhnaly na pevninu."
"Chcete se tady usadit?"
Starší podal Elizabeth buchtu, aby ji nezapomněla ochutnat, než si vzal další pro sebe. Ta mu poděkovala a odpověděla. "Tady ne," rozhlédla se, jako kdyby hodnotila krajinu, a ve tváři měla stále vepsané nepřátelství, "hledáme místo v okolí, o kterém jsme slyšeli, a pak se rozhodneme, kde se usadíme."
"Možná bych mohla pomoct," napadlo černovlasou, "znám okolí dobře. Když mne otec nepotřebuje v kovárně, chodívám malovat."
Christopher si ji prohlédl. Yuna nevěděla, zda si přeje, aby se podivil, že pracuje v kovárně; nebo to naopak přešel. Uvědomovala si, kolik se liší od drobné světlovlasé cizinky; byla krev a mléko, a její ruce byly zvyklé na kovářské kladivo a kůže zase na žár z výhně.
Muže přesto zaujalo něco jiného. "Malovat?"
"Naučila mě to matka, malovala na nádobí z hlíny," bylo to poprvé, co musela někoho seznamovat se svou rodinnou historií, protože všichni ve vesnici se znali. A už na ni, jejího otce i zesnulou matku měli vytvořený názor. "Baví mě to víc než kovařina, ale nedá se tím živit," zkonstatoval. "Když vypukl požár, otec si myslel, že se zase toulám… ale zrovna tehdy jsem zůstala doma. Měla jsem štěstí, že jste nějak odhadl, že někdo v domě zůstal."
"Můžeš mi tykat," utrousil starší, "a prostě jsem tě asi cítil. Vy lidé-"
"Chrisi!"
"To je v pořádku Lizzie, Yuně můžeme věřit," nejstarší pohledem přešel od své pihaté společnice zpátky na černovlasou, a zhluboka se nadechl, "voní okolní přírodou, trocha květů, tráva a půda, jako kočka vyhřívající se na slunci, voní teplem. Většina lidí má lidský pach, protože žijí ve svých obydlích a své lidské životy. Ale Yuna i přes vyprané prádlo v mýdle načichla okolím. Nemusíme se před ní bát přiznat, že oni lidé ji nemohli vycítit jako já."
Elizabeth zakroutila hlavou. Ale buď staršímu věřila, nebo už byla škoda napáchána, proto se jeho slova nesnažila popřít. "Tak hluboko v kontinentu… magie již dávno vyprahla, proto nikomu neříkej, jak moc se lišíme. Brzy odjedeme," tentokrát se černovlasé podívala do očí s upřímnou prosbou. Elizabeth jí nevěřila, přesto ji nejspíše obměkčilo, s jakým výrazem si ji prohlížel Christopher.
Ale nejstarší měl pravdu, Yuně mohli věřit, protože věděla, že její matku stály vesnické pověry život. Pro vesničany bylo něco jiného, když slýchávali příběhy z daleka o pohádkových krajích a o kouzelných schopnostech; než když se setkali s někým, kdo možná skutečně je převyšoval v nadání, jakému oni nerozuměli. A i kdyby tuhle historii Yuna popřela – zůstala v myšlenkách u Christopherových slov, a skutečně by nikomu, kdo o ní tak krásně promluvil (a dříve jí zachránil život), neublížila. "Máš zbystřené smysly, protože ti patří drak?" napadlo Yunu na základě toho, jaké pohádky slýchávala.
Christopher se krásně zasmál. "Draci nikomu nepatří," opravil ji. "Ano i ne, byl jsem jiný již předtím, než se vylíhla." Elizabeth mu věnovala nesouhlasný pohled, ale nakonec s odevzdaným povzdechem vstala a vydala se za jejich třetím společníkem, který se vrátil se zásobami z vesnice. "Nejsem jako Liz a Brian," přiznal se, jako kdyby to Yuně mohlo něco o něm vypovědět.
Jenže černovlasá nedokázala poznat, čím se pihatá a ani ten nejnižší z nich lišší od lidí, a popravdě ji to tolik nezajímalo. "Také nejsem jako lidé, mezi kterými žiju," poznamenala, protože měla někdy pocit, že mezi ní a jejím okolím je propast, kterou ona nemohla a oni nechtěli překonat.
Starší se na ni něžně usmál a natáhl se, aby mohl stisknout její hrubou dlaň. "Zatím jsem nepotkal nikoho, kdo by tak příjemně voněl," přiznal šeptem, jako kdyby to mělo zůstat jen mezi nimi, protože v jejich tradicích to znamenalo více než mezi lidmi. Yuna položila i druhou ruku na jejich spojené. I přes děsivou jizvu ve tváři, černovlasá věděla, že je s Christopherem v bezpečí a může si taková gesta dovolit.
🌑
Když se kovářova dcera další den vrátila s novinou, že otec konečně zprovoznil venkovní kovárnu, v které se mohl postarat o jejich koně, zklamalo ji, že vůz strážila jen Elizabeth a oba její společníci byli pryč. Seděla ve stínu a spravovala oblečení. Yuna k ní přece jen došla, protože ji otec pověřil, aby jim zprávu předala. A po pozdravu tak udělala, ale ta chvíle, kdy se trochu ztraceně rozhlédla, než se chtěla otočit a vrátit se do vesnice, stačila, aby ji pihatá zastavila. "Co to neseš?"
Černovlasé nejprve nedošlo, co žena myslí, než odpověděla: "Chtěla jsem Chrisovi ukázat nějaké malby."
Elizabeth si ji dlouze prohlédla, než si povzdechla a kousek se posunula z deky, na které seděla. "Jsou na lovu, měli by se brzy vracet, můžeš tu počkat," nabídla jí a dlaní poklepala na místo vedle sebe.
Yuna nevěděla, co si o tom myslet. Přesto se bála, aby to žena nebrala jako odmítnutí přátelství, kdyby se za ní neposadila. Tak to udělal a chvíli jen mlčky pozoroval, jak se Elizabeth vrátila ke své činnosti. Měla drobné ruce, skoro jako dítě, ale zašívání obnošeného šatstva jí snad i díky tomu šlo. Předtím, než si otec najal posluhovačku, zašívali si oblečení sami, Yuně ruční práce nikdy nešly a zdaleka se steh šitý mozolnatýma rukama kovářů neblížil Elizabethině preciznosti. Působilo to téměř, jako kdyby se látka sama zacelila, jak umně ji prošívala.
Ale byla to příliš jednotvárná činnost, aby u ní černovlasá udržela pozornost delší dobu. Proto si na konec po očku začala prohlížet tvář a drobné tělo své společnice. Elizabeth byl krásná, možná i půvabnější než všechny dívky ve vesnici. Neměla tak nezdravě bledou pleť jako Christopher, opřelo se do ní slunce, zanechalo ji plnou života a ozdobilo pihami. Přesto byla ve všech rysech mnohem jemnější, než její společníci, mohl za to roztomilý nos a drobné rty. Působila mladší díky velkým zářivým očím, trochu jako dítě; ale Yuna měla tu čest se obeznámit s jejím tvrdým nepřátelským pohledem, aby získala dojem, že ta dětská naivita byla jen jakési kouzlo v její tváři, které mělo oklamat.
Přesto se neubránila myšlence, že opravdu nikdy předtím neviděla nikoho tolik půvabného, a to jí vykouzlilo nepatrný úsměv na tváři. Ten ovšem zmrzl, když se Elizabeth pohnula, a na šíji se jí tím odhalila ošklivá jizva.
Vylekaně ucukla. A žena se na ni otočil s překvapeným výrazem, jako kdyby zapomněla, že tam vůbec Yuna je, a pak jí jistě nedocházelo, čeho se mohla vyděsit. Až o několik okamžiků poté si vyhrnula límec svetru a zapnula i poslední háček u krku.
"J-jak…?" černovlasá věděla, že by se neměla ptát, ale nemohla si pomoci. Zdálo se to jako svatokrádež, když tu půvabnou bytost vedle ní hyzdila tak ošklivá jizva. Yuně běželo hlavou hned několik myšlenek a příběhů, ale nejpravděpodobnější se jí zdál ten, kdy Christopher ke své jizvě na obličeji přišel tehdy, kdy zachraňoval Elizabeth před nějakou bestií.
Pihatá si skousla ret, jak váhala, jestli odpovědět. "Máme jiné tradice než lidé," pronesla neurčitě.
Ale Yuna dokázala pochytit pravdu, že se nejednalo o pozůstatek neštěstí a hrdinského činu, ale bylo to důsledkem nějaké kruté tradice. "Někdo ti to udělal záměrně?"
Žena ostře zaklela, protože se do toho rozhovoru nechtěla pouštět. "Brian je můj partner, ale nejsme… Jak se od nás lišíš ty, tak my se také mezi sebou lišíme. Já a Brian se lišíme, a co v jejich tradici je přirozené a já jsem to přijala, protože jsem s ním chtěla být, tak u mě… bylo ne zcela přirozené a zanechalo to jizvu."
Yuna měla pocit, že se jí rozskočí hlava, kolik se najednou v ní objevilo otázek. "Chris včera říkal, že ty a Brian se lišíte od něj…"
Světlovlasá odložila šití a protřela si dlaněmi unaveně obličej. Její přirozená povaha byla bezprostřední, málokdy se dvakrát rozmýšlela, než někomu pověděla, co má na srdci… ale to bylo ještě v jejich domovině. Tady nemohla. A pokud se do toho pustila, pokud uvěřila, že může své společnici říct to hlavní, mohl za to Christopher. Řekl, že můžou Yuně věřit, a to pro Elizabeth znamenalo hodně. A sama pihatá měla nějakou naději, že by jim zrovna tenhle člověk mohl pomoci. "Ne, oni dva jsou stejní, já se liším; důvod, proč to tak Chrissie necítí, je jejich původ. Chrissie pochází hlouběji z Temného lesa."
"Je…" černovlasá se zamračila, "nebezpečný?"
Elizabeth se jí zadívala do očí a v jejím pohledu bylo mnohem víc, než slova dokázala popsat. Překrývalo se tam několik zároveň si odporujících pocitů. "Chrissie je jako můj bratr, je vůdcem naší smečky a plně mu důvěřuji."
"Ale?" Byly to slzy, které se zaleskly ve Elizabethiných očích, než zakroutila hlavou a odvrátila se od Yuna? "Mám vás raději nechat být? Mám se držet dál?"
Světlovlasá si otřela oči a odkašlala si, ale neodpověděla jí, protože jako na zavolanou se od lesa objevily dvě postavy. Vytáhla se na nohy, trochu znepokojeně si urovnala svetr na břiše a vydal se za nimi.
Yuna sledovala, jak se setkali na půli cesty mezi lesem a vozem. Neslyšela, co si říkají. Ale viděla, jak ten nejnižší z nich ukazuje ulovené zajíce. Proběhla jí hlavou myšlenka, že by je měl upozornit, že vysokou zvěř lovit nesmějí, protože i zdejší lesy – jakkoliv odlehlé – patří vladaři. Znovu pokračovali směrem k vozu, když se náhle Christopher zastavil. Něco se stalo, dobrá nálada se zcela změnila a Yuna si dokonce všimla, jak se po ní Elizabeth ohlédla.
Brian se postavil před staršího, položil mu obě ruce na ramena, aby si tím vynutil jeho pohled a něco mu říkal. Ale Christopherovi se to nelíbilo. Nižší ho musel držet na místě!
A černovlasá věděla, že by měla jít. Vytáhla se na nohy a rozeběhla zpátky do vesnice. Co si myslela?! Opravdu se naivně domnívala, že když ji nepřijali vesničané, tak patří mezi stvoření, jaká ani neuměla pojmenovat? Už to chápala, Elizabeth jí nechtěla nebo nemohla říct, že s nimi není v bezpečí. Pokud Christopherova a Brianova tradice byla svým milovaným téměř prohryznout hrdlo, neznamenalo nic, že nejkrásnějšími chvílemi Yunina dne byly sny o tom, jak ji Christopher vytahuje z plamenů.
🌑
Brian vstal z místa, kde seděl, když sledoval kováře při práci. Protáhl se a rozešel směrem k staršímu muži, aby si od něj přebral svého nově okovaného koně. Ale dříve, než mu stačil poděkovat, kovář se na něj vážně podíval. "Měli byste nejpozději zítra ráno odjet," poradil mu. "Lidé už začínají mluvit."
Nižší se rozhlédl, jako kdyby chtěl vidět, kteří lidé a co si říkají. I když velice dobře pochopil, co to znamená. Přes jejich ochotu pomoci, už jako cizinci začínali vesničanům smrdět. Tábořili moc blízko, byli moc vidět a už se to zdálo jako moc dlouho. Vesničané si museli všimnout, jak se od nich liší.
Kývl. "Nevíte, kde bych sehnal nějakou detailnější mapu okolí?" zeptal se ještě. "Máme jednu starou, na které ani tahle osada není ještě zakreslená." Uchechtl se.
"Chodíme tu mezi vesnicemi po paměti."
Brian poděkoval a podstrčil muži do dlaně zlatý plíšek, když se s ním loučil potřesením rukou. "Pojedeme ještě dnes," slíbil. Sám nechtěl, aby příběh, jak cizinci pomáhali hasit požár a zachránili kovářovu dceru, končil veřejným lynčováním.
🌑
Christopher stál do půl těla vysvlečený na mýtině, a přestože z lesa šel chlad, zpotil si tmavé kudrliny spadající na jeho krk. Trénoval s mečem a zdálo se, že je to pro něj způsob meditace. Opakoval stejnou sestavu, a snažil se najít rovnováhu mezi stále se zlepšující precizností pohybů a postupnou únavou svalstva. Kovářova dcera na něj narazila jen náhodou, když hledala místo, kde by mohla nerušeně malovat. A byla si jistá tím, že ten meč byl rozhodně větší a těžší, než s jakým by jiný muž Christopherovy výšky bojoval.
Starší neskončil, když se začal zadýchávat. Ale nejspíše měl v mysli nějaký počet opakování, protože jakmile to poslední dokončil, promluvil: "Vím o tobě." Pootočil hlavu na místo, odkud jej Yuna sledovala, a unaveně se pousmál. "Cítím tě celou dobu."
"To spíše zní, jako kdybych i na tu dálku páchla," neodpustila si černovlasá.
Christopher odložil meč a sehnul se pro košili. "Spíše naopak," utrousil, možná to ani neměla mladší slyšet, protože si to zamumlal jen pro sebe a po vší té námaze se mu teprve teď nahrnula krev do bledé tváře.
Černovlasá zaváhala, ale nakonec se k němu vydala. Věděla, že v téhle části lesa jsou úplně sami, a pochybovala, že se rozhodla správně. Ale byla z toho muže rozrušená. Z jeho vypracovaného těla, které se vším umem ovládalo zbytečně velký a těžký meč. Ze světlé kůže, na níž zářila snad každá z jizev, kterou kdy utržil v boji. A hlavně z toho úsměvu, jakému se dařilo úplně popírat nebezpečného bojovníka, kterým Christopher byl, k tomu dračího jezdce a nějaké stvoření z Temného lesa; působil jako mladík z vesnice, ale mnohem více usměvavý a bez veškeré přetvářky prostě milý.
"Šla jsem malovat," vysvětlila mladší, co ji přivedlo do lesa. "Včera jsem ti chtěla ukázat nějaké své obrazy, ale Elizabeth… mne od toho odradila."
Christopher přimhouřil oči, jako kdyby se snažil vybavit ztracenou myšlenku, nebo mu něco na té situaci nesedělo, než zatřepal hlavou a hned vzápětí se pokusil uhladit nezbedné kudrliny na svém čele. "Liz tě od toho odradila?" zopakoval. "Můžeš mi je ukázat teď, jen na sebe hodím-"
"Nemusíš," vyhrkla Yuna a nevěděla, jak si něco takového mohla dovolit. Nikdy předtím se jí to nestalo – protože by se tím dostala do nepříjemné situace –, že by nějakému muži naznačila, aby před ním zůstal svlečený.
Starší se trochu nervózně zasmál, ale přestal v rukách rovnat košili, aby se do ní mohl obléct. Pustil ji zpátky na hromádku svých věcí. "Můžu vidět ty obrazy, prosím?" natáhl s hravostí v tónu.
Yuna měla u sebe jen pergameny a mezi nimi nějaké dokončené skici, nenosila s sebou obrazy a dnes spíše hledala inspiraci, než by plánovala skutečně se pouštět do malby na plátno v přírodě. Přesto se pokusila nějaké vytáhnout ze složky a zahanbeně si uvědomovala, jak nemotorná při tom je, protože se jí chvěly prsty z polonahé blízkosti staršího.
"Všechno to působí tak skutečně," okomentoval Yunino dílo Christopher, jakmile se mu dostalo do ruky. "Jsi velice talentovaná. Co proti tomu mohla Liz mít?"
"Neviděla je," přiznala Yuna a úsměv, který jí na tváři vykouzlila upřímná pochvala, trochu ochabl. Christopher si mohl všimnout změny v jeho náladě, protože k ní vzhlédl od pokreslených pergamenů. A mladší v tom okamžiku vůbec nerozuměla, kde se vzala myšlenka, že by pro ni mohlo být nebezpečné trávit čas v Christopherově přítomnosti. Nemohl být více pohledný, ani působit mileji. "Říkala, že pocházíš z Temného lesa, ať už je to místo kdekoliv."
Rysy v tváři kudrnatého ztvrdly. "Neznáš Temný les?"
"Nevím nic o ostrovu, z kterého pocházíte." Nevěděla o nich nic, co by jí neřekli.
Christopher jí vrátil kresbu, než se znovu sklonil pro košili a tentokrát se do ní oblékl. Trochu se zatřásl, ale černovlasá pochybovala, že se do jeho zpoceného těla až teď opřela zima. "Elizabeth ti neřekla pravdu," kdyby starší nemluvil tak vážně, Yuna by se i snad zaradovala, že všechno bylo jinak, "Temný les je hrozné místo, ale v jeho středu je mnohem strašlivější hora. Tam jsem dospíval." Rozhlédl se, jako kdyby něco hledal, a pak zkontroloval i nebe. "Myslel jsem si, že jsem se změnil, když se pro mne vylíhlo dračí vejce, ale… nejspíše je to místo stále ve mně, jako střípek obsidiánu v mé hrudi – to chtěla nejspíše Elizabeth říct."
Proč při takovém přiznání působil více smutně než děsivě? Yuna se nebála. Pořád před ní stál muž, který ji zachránil z ohně. Až směšně pohledný muž, který ji vzal za ruku a řekl jí, že je výjimečná. "Nezajímá mě, co chtěla Elizabeth říct," přiznala a udělala k němu krok. Bezmyšlenkovitě, možná z nějakého pudu hluboko v jeho krvi, nebo protože i mezi lidmi šíje a zápěstí byla místa, kterými se svádělo, si odhrnula vlasy z krku a vystavil tak to citlivé místo Christopherově pohledu.
Ten se jí překvapeně podíval do očí, než popřel vzdálenost mezi nimi a objal ji. Rty se dotýkal kůže, pod níž černovlasé tepala krev, a zdálo se, že přímo nasává její vůni.
Yuna zavřela oči, srdce jí divoce bušilo. Možná očekávala útok, možná na něj byla připravena a tohle vřelé, pevné objetí ji překvapilo. A nebo tentokrát ucítila zděšení z pohodlí a tepla jaké se rozlilo jejím tělem. Neměla rád doteky, byla odtažitá a vyhýbala se i členům své širší rodiny. Ale Christopherovi objetí opětovala a nechtěla, aby kdy skončilo.
🌑
Ale nic dobrého netrvalo věčně, a brzy je vytrhlo odkašlání. Yuno otevřel oči a uviděl nejnižšího z cizinců, jak si je s potutelným úšklebkem prohlíží. "Slíbil jsem kováři, že ještě dneska vyrazíme," v těch slovech zaniklo tiché hrdelní zavrčení, ale pokud si ho černovlasý jen nepředstavil, tak cítil jeho vibrace na kůži.
Christopher se odtáhl a věnoval svému příteli dlouhý zkoumavý pohled, než kývl a sklonil se pro své věci. Umně se začal šněrovat do koženého vázání, díky kterému mu na zádech držela pochva na meč.
Brian čekal na místě. "Ptal jsem se už tvého otce, Yuno," začal, a z nějakého důvodu to vyvolalo, že nejstarší těkl mezi nimi pohledem, "na mapy… Liz říkala, že se vyznáš v okolí, a my něco hledáme… a pomohlo by nám přesněji vědět, kam máme jít."
Černovlasý se snažil tvářit, že nebyl přistižen snad při tom nejvíce intimním aktu, jaký za svůj život poznal. A že to nevyvolalo žádnou odezvu v jeho rozkroku už tak nepohodlně uvězněném v kožených kalhotách. "Co h-hledáte?" i na svém tónu poznával, že je jiný. Také si odkašlal a sklonil trochu obličej, aby mu do něj spadly vlasy.
Na nejnižším bylo znát, že váhá, ale nakonec odpověděl: "Pramen v horách."
"Brzy budou hory nepřístupné," poznamenal černovlasý. "Ale mám je projité, měl bych být schopen vás vést."
"To po tobě nemůžeme chtít," odmítl Brian a nejspíše chtěl říct ještě něco, ale přerušil jej zvuk ze zvláštní píšťaly, do které Christopher foukl.
Nejstarší se zatvářil omluvně, než vzhlédl k nebi. Yunovi došlo, že volal na draka, a nebyl si jistý, jestli je připraven ho vidět, ale určitě chtěl. Proto se také zadíval vzhůru.
"Říkal jsi mi, že nechceš, aby létala tak blízko vesnice, Chrisi," dostal ze sebe Brian a černovlasému něco na jeho tónu nesedělo. Ta slova byla nucená. "Připojí se k nám, až budeme dál od vesnice."
Christopher zakroutil hlavou. "Neslyším ji," šeptl. "Nesnesu, když je tak daleko, že nevím, jestli je v pořádku," přiznal s bolestí v hlase.
"Muselo to tak být, vesničanům se přestáváme líbit i my, jak by reagovali na draka?"
Yuno se nemohl zbavit pocitu, že je něco jinak, než by mělo. Ale když si prohlížel Christophera a Briana, a znovu si opakoval, jaká slova si vyměnili, nedokázal poznat co. A možná ani neměl dostatečnou kapacitu zároveň soudit situaci a vymýšlet způsob, jakým by mohl nejstaršímu z nich pomoci. Chtěl ho vzít za ruku, dotekem mu předat něhu, kterou k němu cítil… ale Christopher se s posledním pohledem na nebe a bez rozloučení vydal směrem, kudy se šlo lesem k jejich vozu.
"Vrať se za otcem, Yuno," pobídl ho Brian, "my si poradíme."
Kovářův syn rozhodně nechtěl být ve společnosti muže, který své milované nechal ublížit natolik, že jí zbyla tak hrozivá jizva. Navíc se mu nelíbilo, jak mluvil s Christopherem; a ani obsah jeho slov vůči němu samotnému. Proto mu nijak neodpověděl a vydal se opačným směrem hlouběji do lesa, aby si tam mohl srovnat myšlenky.
🌑
Ale nic dobrého netrvalo věčně, a brzy je vytrhlo odkašlaní. Yuna otevřela oči a uviděla nejnižšího z cizinců, jak si je s potutelným úšklebkem prohlíží. "Slíbil jsem kováři, že ještě dneska vyrazíme," v těch slovech zaniklo tiché hrdelní zavrčení, ale pokud si ho černovlasá jen nepředstavila, tak cítila jeho vibrace na kůži.
Christopher se odtáhl a věnoval svému příteli dlouhý zkoumavý pohled, než kývl a sklonil se pro své věci. Umně se začal šněrovat do koženého vázání, díky kterému mu na zádech držela pochva na meč.
Brian čekal na místě. "Ptal jsem se už tvého otce, Yuno," začal, a z nějakého důvodu to vyvolalo, že nejstarší těkl mezi nimi pohledem, "na mapy… Liz říkala, že se vyznáš v okolí, a my něco hledáme… a pomohlo by nám přesněji vědět, kam máme jít."
Černovlasá se snažila tvářit, že nebyl přistižena snad při tom nejvíce intimním aktu, jaký za svůj život poznala. Že dobrovolně neohrozila svou počestnost, a hlavně že to nevyvolalo žádnou odezvu v jejím podbřišku. "Co h-hledáte?" i na svém tónu poznávala, že je jiný. Také si odkašlal a sklonila trochu tvář, aby jí do ní spadly vlasy.
Na nejnižším bylo znát, že váhá, ale nakonec odpověděl: "Pramen v horách."
"Brzy budou hory nepřístupné," poznamenala věcně černovlasá. "Ale mám je projité, měla bych být schopna vás vést."
"To po tobě nemůžeme chtít," odmítl Brian a nejspíše chtěl říct ještě něco, ale přerušil jej zvuk ze zvláštní píšťaly, do které Christopher foukl.
Nejstarší se zatvářil omluvně, než vzhlédl k nebi. Yuně došlo, že volal na draka, a nebyla si jistá, jestli je připravena ho vidět, ale určitě chtěla. Proto se také zadívala vzhůru.
"Říkal jsi mi, že nechceš, aby létala tak blízko vesnice, Chrisi," dostal ze sebe Brian a černovlasé něco na jeho tónu nesedělo. Ta slova byla nucená. "Připojí se k nám, až budeme dál od vesnice."
Christopher zakroutil hlavou. "Neslyším ji," šeptl. "Nesnesu, když je tak daleko, že nevím, jestli je v pořádku," přiznal s bolestí v hlase.
"Muselo to tak být, vesničanům se přestáváme líbit i my, jak by reagovali na draka?"
Yuna se nemohla zbavit pocitu, že je něco jinak, než by mělo. Ale když si prohlížela Christophera a Briana, a znovu si opakovala, jaká slova si vyměnili, nedokázala poznat co. A možná ani neměla dostatečnou kapacitu zároveň soudit situaci a vymýšlet způsob, jakým by mohla nejstaršímu z nich pomoci. Chtěla ho vzít za ruku, dotekem mu předat něhu, kterou k němu cítila… ale Christopher se s posledním pohledem na nebe a bez rozloučení vydal směrem, kudy se šlo lesem k jejich vozu.
"Vrať se za otcem, Yuno," pobídl ji Brian, "my si poradíme."
Kovářova dcera rozhodně nechtěla být ve společnosti muže, který své milované nechal ublížit natolik, že jí zbyla tak hrozivá jizva. Navíc se jí nelíbilo, jak mluvil s Christopherem; a ani obsah jeho slov vůči ní samotné. Proto mu nijak neodpověděla a vydala se opačným směrem hlouběji do lesa, aby si tam mohla srovnat myšlenky.
🌑
"Co hledáme za pramen?" zničehonic se zeptal Christopher, když všichni tři seděli na kozlíku vozu a pozorovali cestu před nimi. Do setmění zbývalo několik hodin, a oni chtěli být do té doby dostatečně daleko od vesnice, aby si na sebe skutečně nepřivolali hněv starousedlíků.
Elizabeth se narovnala a věnovala pohled Brianovi. Poté si položila ruku na konec žeber a tiše kňukla. "Potřebuju si lehnout."
Protože to Brian měl opratě, Christopher začal pomáhat ženě dovnitř vozu. Uložil jí do přikrývek, spojil jejich dlaně a druhou jí starostlivě sčesal vlasy z čela. "Neměla bys cestovat takovou dálku," napomenul ji.
Pihaté nepatrně zvlhly oči. "Lehneš si ke mně?" navrhla. "Brian to zvládne sám. Potřebuju pevné bratrské objetí."
Christopher se tomu zasmál, ale přesunul se tak, aby se mohl položit do pokrývek na záda, a mladší se k němu mohla z boku přitulit.
Elizabeth si položila hlavu na jeho hruď a obtočila kolem jeho boku paži. "Všechno je v pořádku," šeptla svým hlubokým hlasem.
🌑
Brian seděl zamračeně u ohně, a i když se k němu po chvíli připojila světlovlasá, nerozptýlila ho ani její rozespalá krása. Přesto k němu mladší přisedla a objala ho kolem ramen, přičemž si o něj opřela hlavu. "Probudilo mne, jak nahlas přemýšlíš."
"Co když ta mapa je blábol?" téměř zavrčel starší. "Ta vesnice na mapě vůbec nebyla…"
Elizabeth se o látku jeho košile otřela obličejem, než se donutila odtáhnout, aby se mu mohla podívat do tváře. "Hory se mění pomaleji než lidská osídlení," řekla mu a natáhla se pro polibek. Ale Brian se odvrátil, takže se rty dotkla jen jeho tváře.
"Měla jsi ho vidět s kovářovou dcerou," povzdechl si tiše a jistým způsobem bolestně. "Přistihl jsem je, jak se objímají, a Chris působil tak spokojeně… možná by stačilo, kdyby byla Yuna s ním."
Elizabeth se také od něj odvrátila. "Myslíš, že by ji ještě zajímal… že by s ním chtěla být, kdyby věděl pravdu?" znělo to trochu jako vrčení, a ještě více jako výčitka. "Znají se, pokud se tomu tak dá říct, pár dní… a nás zná roky, ale ani to nic neznamená."
"Žárlíš na ni?"
Světlovlasí se zamračila a vstala. Věděla, že celá ta situace je pro ně oba těžká. Stačilo by, že přišli o domov a museli hledat nový. Ale místo starosti o jejich novou rodinu se všechno ještě komplikovalo o Christophera. Přesto se rozzlobila a nechtěla být ta, kdo se bude omlouvat ještě dřív, než se skutečně pustí do hádky. "Nechci dávat jeho… náš osud do rukou člověka," zavrčela a ruku si položila na břicho, než se vydala zpátky do vozu.
Brian zaklel, ale nechal ji odejít. Věděl, že by se chytli víc. Skutečně by se pohádali a to si teď nemohli dovolit. Kvůli Elizabethině stavu, ani kvůli tomu Christopherově.
🌑
Utábořili se pod horami, kde začínaly stezky, kam s vozem dál nemohli. Chtěli vzít koně nejdále, kam to půjde, ale ani tak si nebyli jistí, co se všemi jejich věcmi. Všechno, co jim zbylo z domoviny, měli ve vozu, a teď to museli opustit, protože takový náklad by je jen zbytečně zdržoval. Ale nejméně Elizabeth nevypadala, že je schopna jednu určitou truhlu nechat napospas lapkům, kteří by se mohli v okolí ukázat a z nehlídaného vozu si nabídnout jako z prostřeného stolu.
"Tak ji zakopeme?" zkusil Brian to jediné, co ho napadalo. Uvědomoval si, že ten výstup bude náročný sám o sobě. Černovlasá měla nakonec pravdu, když označila brzkou dobu za mezní, kdy se ještě v horách dalo pohybovat. Ale oni nemohli čekat několik měsíců, než se počasí znovu zlepší.
Elizabeth zakroutila hlavou. "Možná bych tu měla zůstat s věcmi já."
"V žádném případě tě tady nenechám samotnou!"
Christopher, který je do té doby tiše pozoroval, konečně promluvil. "Necháme se vynést nahoru," prohodil a ukázal na sedlo, které stejně jako truhlu plánoval Brian zakopat. Oba jeho společníci se na něj podívali a nejstarší nerozuměl tomu, proč se jim lesknou oči slzami. Bylo to přece jednoduché!
Vstal, vzal si svou zvláštní píšťalu a dlouze do ní foukl. Poté se podíval na nebe. Ale i když se už dávno vzdálili od vesnice, žádný drak se na obloze neobjevil.
Elizabeth vstala a došla k němu, aby mu podala malou lahvičku. "Napij se, Chrissie."
🌑
Když je kovářova dcera na koni konečně dohnala, zastihla právě scénu, jak dva zbylí společníci táhnou bezvládné tělo Christophera. Popohnala koně a téměř z něj seskočila za jízdy, když se k nim vrhala. "Co se stalo?!"
Tentokrát to slyšela jasně, Elizabeth na ni hrdelně zavrčela. "Nepleť se do toho!" Přesto se toho Yuna nezalekla, a protože byla přece jen vyšší a její paže zvyklé na kovářské kladivo, podařilo se jí dostat až k Christopherovi. Možná po cestě strčila do světlovlasé, a tu vzápětí starostlivě v náručí sevřel Brian. Jako kdyby Yuna udělala víc, než že ji odstrčila z cesty.
"Co ti provedli?" vlezla si do vozu a položila si Christopherovu kudrnatou hlavu do klína, aby mohla zkontrolovat, zda stále dýchá. Vypadal, že spí. Ale Yuna nevěděla dost, aby si byla jistá, že mu nijak neublížili. "No tak se probuď, hmm," šeptala, a přitom se ho hlazením po tváři a vlasech snažila přivést k sobě.
Elizabeth znovu zavrčela. "Jeho drak je mrtvý."
Yuna se na ni zděšeně podívala. "J-ja-"
Tentokrát se do toho vložil Brian, nejspíše se konečně ujistil, že jeho milé se nic nestalo, nebo chtěl zamezit dalšímu stresu. Bez jakékoliv schovívavosti a ohledů vytáhl Yunu z vozu, a odtáhl ji ještě dál, jak nechtěl, aby snad zvuk jejich hlasů Christophera probudil. Smýkl Yunou na zem a teprve poté promluvil: "Zemřel už dávno… než jsme se vydali na cestu. Ale Chris to není schopen přijmout."
Světlovlasá je opatrně došla, přičemž si urovnávala svetr na břiše. "Jako kdyby jej zakleli. Začal žít ve smyčce, kde nikdy nezemřel a jen někde létá," sama vzhlédl k obloze, než se místo deště spustily z jejích očí slzy, "tolikrát jsem ho konfrontovala s tou ztrátou, tolikrát ho viděl prožívat tu bolest znovu a znovu… až jsme ho nechali takhle. Ve smyčce, která pro něj není tak hrozná, jak skutečnost."
Yuna začala divoce kroutit hlavou. Muž, který ji zachránil z ohně, ten nejněžnější muž, jakého potkala, přece nemohl být blázen. Ale nakonec to do sebe všechno zapadalo. Christopher si ji nedokázal vybavit ani den poté, co ji zachránil. Na mýtině nejspíše nevěděl, s kým mluví, proto se podivil, že Brian zná její jméno. A vždy jen vyhlížel draka, který nikdy nepřiletěl. "Co za pramen hledáte?"
"Našli jsme mapu, na které je tady v horách pramen živé vody, ta by mu mohla pomoci," odpověděl jí Brian, který objímal plačící Elizabeth.
Černovlasý se vyškrábal na nohy. "Ukažte mi tu mapu, dovedu vás tam."
🌑
Nejméně v Yunině příjezdu jim štěstí přálo. Elizabeth mohla zůstat u vozu s Christopherem, nemusela stoupat do hor, mohla strážit věci; a smyčka, do níž staršího zaklel smutek, nepůsobila takové bláznovství, aby svou mladší sestru neochránil, kdyby je napadli lupiči. I přesto Yuna s Brianem spěchali, protože za sebou nechávali to pro ně nejcennější.
"Když se zeptám, odpovíš mi popravdě?" začala udýchaně černovlasá a dala si ruce v bok, jak se snažila uklidnit splašené srdce po prudkém stoupání, které měli za sebou. Napila se vody z láhve a rozhlédla po okolí. Neviděli přímo na vůz, ale pohled do okolí byl působivý. Už dávno se dostali za hranici, kde by mohli pokračovat s koňmi.
Nižší z nich kývl. Nerad lhal. Častokráte se v posledních měsících právě proto přel s Elizabeth – nedokázal Christopherovi lhát. Bolelo ho pokaždé, když musel zamlčovat a mlžit, aby nezpůsobil horší bouři pocitů, než byla zmatenost staršího a strach z marného volání jeho draka.
Yuna znovu vykročila, stezka před nimi byla téměř bez převýšení. "Chris přiznal, že ho pouto s drakem změnilo," začala, ale nevěděla, jak správně zformulovat otázku, protože za ní stály jen zmatené pocity. "Znali jste ho předtím?"
"Chrisova smečka žila poblíž Lizina domova, znají se od dětství," vypověděl jí Brian, i když stále pořádně nenabral dech. Jeho tělo se zdálo jako hrouda svalů, proto musel vydávat více energie na zdolávání skal. "Pak rodiče Chrise prodali do vojska, a on se roky cvičil v zabíjení a krutostech pod dohledem kněžny z Hory. Probudilo to v něm bestii, jakou oni potřebovali, a jestli se ptáš… tak ano, někdy se bojím, aby tohle šílenství na sebe neuvrhl sám Chris, aby nás chránil." Zavrčel, když stezka znovu začala stoupat. "Říkával to sám, že láska k jeho draku je to, co jej dělá dobrým. Že bez ní je jen krvelačná bestie, a jen protože se o ni bojí, dokáže cítit. Že proto si raději volí neublížit, protože nechce, aby jí bylo ublíženo. Zbožňoval ji a láska k ní byla důvodem, proč pokračoval. A naopak si myslím, že jeho drak přímo žil z té lásky, protože na světě už není dost magie, aby se vůbec vylíhli."
Yuna se po něm ohlédla. "Ani tam u vás už není?"
"Chris byl jediný dračí jezdec, o kterém jsem slyšel. A jeho drak byl nádherný a majestátní, ale draci neumírají takhle… vždy prodlužovali život jezdcům, ale Chris není o moc starší než já a jeho drak měl být ještě dlouho v rozpuku – růst a sílit –, místo toho začal chřadnou a nehledě, kolik mu ze sebe Chris dal, zemřel."
Černovlasá raději přidala do kroku, aby zahnala slzy v očích. Možná si držela tu romantickou představu, že láska byla skutečná síla, která dokázala vybojovat každou bitvu. Určitě to slýchávala v pohádkách, a nejspíše právě ona potřebovala, aby láska byla schopna překonat vše. Chris byl cizinec, nehodili se k sobě; a ona nevěděla, jak reálně by mohla zůstat pomáhat otci v kovárně, a přitom být součást Christopherovy smečky. Ale na tyhle otázky byl ještě čas – všechno se přece mělo vyřešit samo, pokud se budou milovat. A místo toho se setkala s realitou, že vyléčit ho, mohla být jen první překážka na jejich společné cestě. Proto ji tolik zabolelo, že Christopherova láska dokázala nechat vylíhnout dráče, dokázala se svou silou vyrovnat silné magii, ale už ne jej udržet při životě, dokud Christopher sám nezemře stářím.
Uběhla chvíle, po které už se k rozhovoru vracet nechtěla. Byla ráda za těžký terén. A tak mlčky stoupali k místům, kde měl být pramen živé vody, dokud na ně nepadl soumrak a oni nezaložili oheň, aby se před spánkem prohřáli.
"Možná bych ti měl říct něco o našich tradicích," usmál se Brian, když dojedli zajíce, kterého ulovil cestou. "Kdyby si chtěla s ním zůstat, až ho vyléčíme."
Černovlasá se zamračila. "O tradicích, při kterých prokusujete hrdla?" Stále si kvůli té ohavné jizvě na druhého dávala pozor, a raději hnala v úctyhodné vzdálenosti před ním nebo se držela až za ním.
Nižší se uchechtl. "Tuhle si nevypadala, že by ti bylo za těžko odhalovat tepnu," vrátil jí pobaveně, "možná spíše naopak."
Yuna cítila krev ve tvářích, přesto se na něj zašklebila. Chtěla vstát a uložit se ke spánku, aby v tom rozhovoru nemusela pokračovat. Ale nakonec si to rozmyslela. "Myslíš, že Chris o mne bude stát, až bude… při smyslech?"
"Myslím, že je při smyslech. Základní pudy a jeho typické reakce zůstaly, chrání se před složitějším lidským vnímání času, představami, vzpomínkami a sny, protože jeho duše nechce žít ve světě bez draka," vysvětlil jí. "Naši předci byli schopni se měnit ve vlky, a takhle jeho část, která je jen v přítomnosti, si tě stále dokola vybírá, i když do jeho lidské paměti nepronikneš. Voníš mu bezpečím, i když tě nepoznává, a pokaždé, když tě spatří, tak ví, že stačí jeden tvůj úsměv a on se do tebe zamiluje." Zhluboka se nadechl. "S Elizabeth jsme se několikrát pohádali, jestli bys ho nedokázala vyléčit ty."
"A…?"
Brian pokrčil rameny. "Vím jen, že až se napije živé vody, budeš to ty, pokud budeš chtít, díky komu bude milovat tolik, že žádná bestie v jeho nitru nebude mít šanci."
Černovlasé to stačilo. Tohle byla myšlenka, s kterou chtěla usínat. Krásnější příběh než všechny pohádky.
🌑
Pramen dávno vyschl. Bylo bláhové si myslet, že ve vnitrozemí kontinentu, kde nezbývala žádná magie, může pramenit živá voda. Ale naděje umírala poslední, proto se táhli tak daleko. A teď již nebylo kam.
Draci umírali. A jezdce mohlo utěšit jen šílenství.
🌑
"Co budete dělat teď?" zeptal se kovářova dcera Elizabeth, která připravovala v hmoždíři směs bylinek, mezi nimiž nechyběla meduňka. Seděli u ohně u vozu a nikomu nebylo do hovoru. Hořká realita, s kterou se setkali, je unavila. Domov jim spálily požáry a kontinent prostý kouzel nedokázal přijmout jejich odlišnost. Nebylo se kam vrátit a nebylo kam směřovat.
Žena s pihami pokrčila rameny. "Pojedeme dál, možná narazíme na místo, kde se budeme moc usadit," nezněla vůbec jistě, přestože takový byl jejich plán. "Nejsem ve stavu, že bych mohla cestovat další dlouhé měsíce," přiznala neochotně a ohlédl se po Brianovi, který o kus dál stahoval z kůže ulovené zajíce.
Černovlasá se odmlčela, protože k tomu nebylo co říct. "Nemůžu s vámi zůstat," zašeptala. Stmívalo se a ona měla celou noc, aby si to rozhodnutí ještě rozmyslela. Ale co by se muselo stát, aby si věřila, že dokáže sdílet jejich osud a nebude jim jen přítěží?
Elizabeth kývla. "Nemůžeme to po tobě chtít. Jsi člověk, máš ve vesnici rodinu a práci."
Yuna nechtěla, aby její důvody zněly tak obyčejně a přízemně. Chtěla se obhájit v očích smečky, která se vydala na pouť do neznáma, aby zachránila svého vůdce. Žili v jiném světě, byli odvážnější a naplňovaly je mnohem vřelejší pocity, než jaké snad ona dokázala cítit. Myslívala si, že je jiná, protože si nerozuměla s ostatními ve vesnici; domnívala se, že cítí a vnímá krásu jinak než oni. Ale konfrontována s magickými bytostmi byla nakonec jen pouhý člověk. "M-můžu jít za ním?"
Pihovatá jí věnovala úsměv: "Samozřejmě."
Christopher seděl ve vozu a něco probíral v prstech. Zvedl pohled, když se k němu černovlasá připojila, a tentokrát byla Yuna schopna poznat, jak se ji marně snaží zařadit. "Jsem Lizina a Brianova známá," představila se, a tím si vysloužila ten krásný přátelský úsměv, při kterém ji bolelo srdce touhou, "co to je?"
"Dračí šupiny," Christopher poklepal vedle sebe, aby si k němu černovlasá přisedla, a ukázal jí perleťové plátky. "Vždycky, když se cítí slabá, položí si hlavu do mého klína, a zdá se, že jí pomáhá, když ji hladím po tlamě. Někdy se nějaká šupina uvolní a já si ji nechám." Yunu překvapilo, jak ostré byly. Vypadaly jako šperky, ale musela si dávat pozor, aby se o ně neporanila. "Voní... měly by vonět po ní, ale tyhle asi byly příliš dlouho v truhle, že načichly dřevem."
Černovlasá mu je opatrně vrátila a pokusila se o úsměv. "Brzy přiletí."
Starší kývl, jak s ní souhlasil. Přece se jeho drak musel brzy vrátit, když s ním celý den nebyl! "Chtěl bych vědět, jestli její vůně přináší klid i ostatním, nejen mně." Odložil šupiny do truhly a celou svou pozornost obrátil na Yunu. "Většinu nocí nejsem schopen usnout, když ji necítím," přiznal se. "Liz mi na to vaří lektvar, ale… cítím se pak ráno unavený."
Yuna se ostýchavě natáhla, aby ho vzala za ruku. Zdálo se, že ten dotek Christophera překvapil, a pokud to v přítmí vozu bylo poznat, trochu se zarděl. "Brian mi říkal, že voním na člověka příjemně," zalhala.
Kudrnatý jí věnoval pohled, než využil jejich spojených rukou a přitáhl si její zápěstí k nosu. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Napětí v jeho ramenou se uvolnilo. A černovlasá nevěděla, kde nalezla tolik odvahy, že stočila ruku tak, aby mohla vzít jeho tvář do dlaně. Christopher se do ní opřel. "Ještě jsem nepotkal nikoho, kdo by tak krásně voněl," ta slova Yunu bolela a věděla, že je nebude schopna slýchávat stále dokola, proto nemohla zůstat, "myslím, že bych se lehce mohl zamilovat."
Já taky, Chrisi, pomyslela si Yuna. Přitáhla druhého do objetí a udělala mu místo, aby si mohl opřít tvář o jeho krk. Prsty mu vjela do kudrlin. Toužila se ho dotýkat a skutečně cítit jeho přítomnost. "Počkáme spolu, než přiletí tvůj drak. Chtěla bych ji poznat," doufala, že se slzy, které cítila v očích, nedostaly do tónu jejího hlasu.
🌑
Byl to pramínek černých vlasů, které za sebou zanechala v Christopherově truhle jako vzpomínku. I on brzy musel ztratit vůni, ale Yuna nedokázal snést představu, že pro staršího již další ráno nebude existovat. Když ona sama si už navždy bude vyčítat, že nebyl dost statečná a silná, aby zůstala.