2. povídka o dračím jezdci: Bůh v hoře
"Říkáš, že bohové umírají, když se v ně nevěří? Jsi starý blázen," zasmál se muž s tmavými kudrnatými vlasy nehezky a zle. Shlížel na starce, protože ten seděl za stolem zaplněným různými spisy. Kdyby stál, pravděpodobně by byl mladší dokonce nižší. Přesto z něj šla hrůza. V bledé, takřka neživě působící tváři měl černou kresbu kolem očí a ty se mu rudě leskly, jako kdyby se v nich odrážel oheň. Postavou byl urostlý, a to ještě zvýrazňovaly kusy železného brnění, které nosil, a jednoruční meč v pochvě za opaskem.
Stařec se nakrčil, a začal pochybovat o dojmu, jaký nabyl z těch několika předešlých setkání s tmavovlasým. Z celého počtu kněžniných psích vojáků se vždy choval nejslušněji; žádal, přestože za tím stál rozkaz, a děkoval, třebaže nevyhovět kněžninu přání by starce stálo život. Proto se ten starý blázen vyptal na jeho minulost, a zjistil, že je jedním z těch chlapců, které jejich vlastní rodiče prodali do služby kněžně. Nenarodil se v hoře, nenarukoval sám. Věznili ho rok v kobce, kde teprve poznal všechny své démony, a až poté ho zlomili v to, čím byl dnes. Stařec doufal, že v něm zůstal kousek dobra, protože vědění, které mudrc získal v knihách, mohl využít jen někdo dostatečně silný a odhodlaný. Někdo jako mladík, který poznal svět mimo horu, ale právě ona jej donutila předčasně dospět.
Mýlil se. Touhle první zkouškou – zpochybněním kněžny – neprošel.
"No, říká se to," pokrčil rameny stařec, jako kdyby to nic neznamenalo. Poté otevřel starou tlustou knihu na místě, kde si ji založil a ukázal na vyobrazení anatomie víly. "Veškerá kouzelná moc víly je v jejím srdci, a měla by se dát absorbovat, pokud je zaživa vytrženo a pozřeno – to jsem zjistil pro kněžnu."
Strážce si přitáhl knihu k sobě a otočil ji tak, aby viděl kresbu. Co mudrc říkal znamenalo, že psí vojáci pochytají všechny víly na ostrově a vyrvou jim srdce pro kněžnu. Přimhouřil oči a jeho rysy ztvrdly, když sahal po meči. Využil, že stál ani ne na délku paže vedle muže, a bez jakéhokoliv upozornění mu zabořil zbraň do místa mezi krkem a ramenem, kudy ho mohl proklát, aniž by starý muž snad stačil vykřiknout.
Očistil si meč do pláště, než ho vrátil do pochvy. A knihu při odchodu hodil do krbu, který v mudrcově pracovně vždy hořel, aby v temné kobce v hoře prohřál staré rachitické tělo.
Směřoval za kněžnou. Nebylo na něm poznat, že by ho čin, jaký vykonal, jakkoliv poznamenal. Jak dlouho ho trénovali v zabíjení? Kdyby nebyl takový, aby si dokázal poradit se starcem, nikdy by se nestal psím strážcem. Nikdy by kněžně neměl tak blízko, a nejspíše by již dávno nežil.
Jeho oči si za roky přivykly na tmu více než na světlo. Možná se v nich skutečně usadil plamen, a nebo v nich přece jen žhnulo cosi z jeho duše, co se neztratilo v dlouhých podzemních chodbách sídla v hoře a co se nenechalo pozřít všemi zapovězenými bytostmi, co tam přebývaly. Hora bývala vězení a ostrov kolem ní pustou a nehostinnou zemí, kam se vyháněly ty nejkrutější bestie a stvoření čirého děsu. Ale nejspíše to samo o sobě byl začátek konce a narušení řádu, lidé se přestali bát, vše co je děsilo vyhnali z kontinentu, a pak se zbavili i všeho, co prostě nechápali. A lidí tam bylo stále víc, a kouzel stále méně, až hora přestala být vězením, protože magické řetězy praskly. A bohyně zakletá v hoře od samého počátku písemnictví už nebyla uvězněna. Říkala si kněžna, jako kdyby jí pojmenování bohyně mělo přiznávat mateřskou něhu a shovívavost.
Psí strážný viděl v běžné tmě, ale tma v trůním sále byla tak prastará a takřka hmatatelná, že i jeho oslepila, když tam vešel. Snad se bohyně rozlévala jako beztvará entita po komnatě, nebo se jí obávalo samo světlo.
"Co říkal mudrc, Christophere?" hlas zněl ze vzdáleného rohu, přesto mladý muž cítil chlad na zátylku, jako kdyby na něj dýchala samotná smrt.
Přesto na sobě nedal znát žádný strach. "Pochyboval, že jste nesmrtelnou a všemocnou bohyní, má paní, tak jsem jej ztrestal."
"Jsi mladý a impulzivní." Tentokrát promluvila přímo před ním.
Bez toho, aby se nad tím snad zamýšlel, padl na kolena. Sklopil hlavu, jako kdyby ji snad mohl spatřit a nebyl toho hoden. Ale žádný z těchto projevů úcty mu nezabránil, aby v příští větě zalhal: "Ale ještě dříve řekl, že vílí moc sídlí v starém artefaktu." Věděl, jak ta cetka vypadá. Věděl, kde ji najít. A nejspíše proto by byl nejraději, kdyby ho takovým úkolem nikdy kněžna nepověřila. Ale na sny jako tenhle neměl právo.
Ucítil chladný dotek ve vlasech. Pamatoval si, jak se ho dotýkala vlastní matka, a stejně jako u bohyně z toho nikdy nepocítil lásku. Byl jen nástrojem pro obě ženy. Jedna toužila po jméně a místě ve smečce, druhá ho vychovala, aby jí k nohám položil celý svět. "Kolik mužů budeš potřebovat, abys ho získal, můj udatný?"
Nemohl jít sám, o to si nemohl říct! Kdykoliv by vyslovil, že touží opustit horu a vystoupit na světlo, poznala by, že se modlí k jiným bohům, aby se již nikdy za ní nemusel vrátit. Ale všechny psí stráže vypuštěné do lesů kolem hory vždy krutě pustošily, a každý psí voják se zdál jako nemilosrdný kat. Kolik jich mohl nechat stíhat víly? Kolik bylo dost, aby nepojmula podezření, ale zároveň málo, aby je přemohl a vybojoval si jejich respekt?
Líbilo se jí, když bojovali o převahu. Neuznávala smečku, ale ráda třídila silné jedince od slabých. Potřeboval z hory vystoupit s muži, kteří ho poslechnou, když zavrčí. Potřeboval přežít souboj o dominanci. Protože se nechtěl vracet s proutěným košem plným vílích srdcí, ale místo toho s hloupou cetkou, která oplývala takovou kouzelnou mocí, jakou jí dodávala víra vil. "Sedm."
🌑
Les kolem hory byl vlhký a plný hniloby. Nehostinné místo na úpatí větrem ošlehané skály. Místy se plochy na ní zdály jako naleštěné obsidiány. Byla to vůbec hora stvořená přírodou? Příliš pravidelná, pustá a zlověstná než cokoliv, co se zdálo přirozené. Megalitická stavba obrů, chrám neskutečných rozměrů, který ukrýval téměř vše, co se dalo nazývat zlem. Jen tak starý, až ho čas ohlodal a přetvořil v napodobeninu hory. Rýhy a koryta vyschlých řek, které spíše než voda vyškrábala v agónii umírající magie. Vše, co chtěl Christopher nechat za sebou, ale nezbylo v něm tolik naděje, aby se nesmířil, že za několik dnů se vrátí zpět.
Osedlali koně a vydali se lesem. Kožené brnění, zbraně, a typické hlavy vlků s kožešinou nasazené do obličeje, aby naháněli hrůzu a nikdo nehledal v jejich očích, kým bývali. Nikdo o tom nemluvil, ani slovem se nezmínil, jak zrovna pro psí vojáky bylo morbidní si nasazovat hlavy zvířat, s nimiž měli společnou krev. Bohyně byla vysvobozena, až když se již nikdo v žádné ze smeček nedokázal přeměnit ve vlka. A označení psí vojáci bylo výsměchem, na jehož vtipnost už si nikdo nevzpomínal. Protože místo skutečných válečníků měnících se na vlky, byli jen ohavní muži bez cti s morbidní maskou!
Když byla poprvé Christopherovi nasazena, chtělo se mu zvracet. A ten pocit se neztrácel ani s každodenním nošením. Přesto seděl na koni hrdě a naháněl hrůzu.
Vílí vesnice se nacházela týden jízdy lesem a dalšího půl od něj. Protože ta stvoření byla jiná a do vyhnanství uvržena spíše ze závisti než ze strachu, snažila se najít mír, klid a domov. Co o nich lidé vyprávěli? Že unášeli děti a podstrčili jim ty své? Že zbloudili mládence a utančili je? Jak se stvoření z paprsků měsíce a vánku hladícího luční kvítí mohla zabydlet mezi vším děsem z lesa a v blízkosti hory?
Byla to přesně ta cesta, kterou Christophera táhli, když ho otec prodal kněžně. Ale nyní již psí voják si z té dětské hrůzy nic nevybavil. Pět let starý zážitek. Muži s morbidními maskami ho táhli od rodičů, jako kdyby se pral a brečel, protože si myslel, že se za nimi může vrátit. A cesta vozem s ostatními, co sdíleli jeho osud, ale většinou byli příliš slabí, než aby ji zvládli. A pak ještě slabší, když je hodili do chladné kobky a vzpomněli si na ně, až když se jim do krve dostala temnota místo vzpomínek na lásku, něhu, přátelství… na sny.
Svět mimo horu byl plný vůní. Jakkoliv byl les sám o sobě děsivý, vše se jim vyhýbalo. Ale vůně života probouzela chuť k lovu. Christopher se musel přemáhat, aby zůstal na koni. Možná, kdyby padl na zem, zabořil prsty do vlhké hlíny, dokázal by se přeměnit. Jako vlk běžet za zvěří, jejíž pach zachytil. Pronásledovat ji, zahnat do pasti a ulovit. Čerstvé maso bylo v hoře vzácné, a o to lahodnější byla představa teplé krve pumpující přímo do jeho tlamy.
"Proč právě tebe paní pověřila tímhle úkolem?" vytrhl ho z představ hlas muže za ním. Byl starší a mohutnější. Prastará pravda byla taková, že muži jako on se i v dobách, kdy se mohli měnit ve vlky, rodili bez schopností. Vnitřní magie přetvořila vnější hmotu, kam se svalstvo a kosti vysokých mužů měly složit do vlka? Christopher byl nižší, jeho postava byla tradičnější a pro přeměnu vhodnější. Ale v realitě dnešního světa s nedostatkem magie se stará urozenost stávala nevýhodou. Kde rysy dříve vybízely k snadné přeměně, lidský pohled na sílu se vysmíval.
Christopher zastavil koně, aby se na budoucího soupeře mohl podívat. První výzva – musel ukázat svou převahu, než ostatní pochytí dojem, že je příliš slabý, aby vedl smečku. "Protože jsem nejsilnější," odpověděl klidně, přestože na jazyku stále cítil lahodnou chuť z představ o svobodě, kterými se nechal unášet.
Ne, ne, ne – nebyla to pravda. Pověřila jej, protože odtamtud pocházel. Věděla, že se s vílami setkal, a že spíše nepodlehne jejich půvabům, protože si v temnotách kobky nemohl udržet jedinou vzpomínku na dětství, která by se nepřetvořila ve zlobu. Každý z psích vojáků nenáviděl své rodiče a všechny, které potkal; protože všichni měli vinu na tom, jakými muky si pak musel projít v kobce.
Koně zastavily. Ostatní psí vojáci čekali, jak se spor vyvine. Zdaleka se neblížil večer jejich prvního dne na cestě, aby se chystali utábořit. Přesto jako polodivocí psi vypuštění z kotce zapomněli na rozkaz paní a hodlali se pustit do sebe.
"Pochybuji, do arény ses nikdy nedostal," muž zavrčel a seskočil z koně.
"Aréna je pro staré psy, jejichž ztráta nebude paní mrzet," odvětil mu stále klidně Christopher. Problém jeho tváře a výrazu byl, že neměnnost a absence citu působila nepatřičně a zavdávala jakési osudové odpudivosti. Svět křičel, že psím vojákem se nenarodil; a každá ze sudiček plakala, že pro něj upředly jiný příběh, než čas právě vyprávěl. Nevysoký muž s nehezkými rysy s morbidní maskou na tváři – tak na něj neshlížely hvězdy a neusmíval se měsíc.
Starší po něm vystartoval. Netasil meč, pustil se do něj pěstmi. A přestože se mu podařilo několikrát probít Christopherovou obranou, nezasadil žádnou skutečně tvrdou ránu. Zapřel se, chtěl ho povalit a domlátit na přesně té vlhké lesní zemině, do níž chtěl druhý zarýt drápy, proměnit se na vlka a vydat na lov. Muži se to nepodařilo, Christopher i přes rozdíl ve váze ten pokus ustál, a dokonce získal příležitost odskočit dozadu a muže si udržet od těla tak daleko, aby se zeptal: "Víš, proč si mne paní vybrala?"
Ne, ne, ne – nebylo to proto. Lhal. Další tajemství, co skrýval před Kněžnou. "Protože jsem vlk mezi psi," řekl chladně, naklonil hlavu na stranu s pohledem stále upřeným na svého protivníka, a nechal z části proměnit své paže v tlapy s drápy. Nebyl vlk, ale bestie – zkřížen s člověkem, vzdálen spravedlivému zvířeti. Neschopen uctívat lunu, stále bez konejšivého náručí přírody, aby se mohl změnit zcela.
Jen matně si uvědomil, jaké překvapení, úctu a strach vyvolal v ostatních vojácích; protože tehdy už s hlasitě pulzující krví v uších a vyburcovaný adrenalinem zaútočil. Byl mrštný a tvrdý, v souboji převyšoval vyzyvatele, a drápy používal lépe než dýky.
Trhal, ale nezabil. Nakonec seděl na větším muži, držel ho pod krkem a spaloval ho rudým pohledem. Poražený voják ochabl, pootočil hlavu, aby mu ukázal krk. Christopher zavrčel a odfrkl si, než ho pustil a postavil se. "Chce ještě někdo, abych mu vysvětlil, proč tenhle úkol paní svěřila mně?"
Cestou ke svému koni obešel každého ze šesti vojáků a zahleděl se mu do očí na tak dlouho, dokud neodvrátili pohled.
Ne, nikdo z nich ho celý další týden nevyzval.
🌑
Zpráva, že vyjeli jezdci z hory, se rozšířila. Nikdo nevěděl proč, protože se nikdo neodvážil jim vyjít naproti a zeptat se. A oni putovali těmi nejděsivějšími částmi Temného lesa, kde se usadila ta pravá stvoření z lidských můr. Ne, kouzla nebyla jen černá, ale to, co z magie zbývalo po jejím vyhnanství, podléhalo zákonu přirozeného výběru, vítězství nejsilnějšího; toho, kdo byl ochotné přežít za každou cenu. Kdyby lidé v dobách, kdy se rozhodli vyhostit zlo na ostrov, rozuměli rovnováze, byl by nynější svět kouzelné místo, a ne jen plný běžných těžkostí a zapovězeného ostrova z nočních můr.
Christopherova vesnice byla jen necelého půl dne cesty od místa, kde se usídlily víly, proto to nebyl sentiment, který ho vedl domů, ale potřeba doplnit zásoby pitné vody. Nezůstalo mu příliš vzpomínek na to místo, a kdyby se ho kněžna ptala, žádné by nepřiznal. Mohl předpokládat, že jeho otec stále bude hlavou smečky, ale i kdyby tisíckrát vyběhl z rodného domu a zase se do něj vracel, temnota hory mu vzala představu, kde jej hledat.
Zastavili se proto uprostřed na první pohled vylidněné vesnice a čekali, až budou přivítáni. Nevydal rozkaz, aby sesedli. Koně si potřebovaly odpočinout, a oni sami by si nepřiznali, jak je cesta zmohla, protože patřili k psím vojákům. Ale kněžně záleželo jen na hrůze, kterou museli zasévat, aby si ona udržela moc. Aby strach z ní živil její božskou existenci.
Když se konečně otevřely první dveře většího stavení, Christopher nepoznal muže, který z něj vyšel. Za ním šla žena a kolem ramen držela mladého chlapce. Psí strážci se nepohnuli a jejich koně jako by podléhaly stejnému výcviku. Ohavné sochy, které se zjevily na nevelké návsi, špinavé od krve, a i v teplém dni přinášející závan vlhkého chladu jeskyně na dně hluboké propasti.
Muž se postavil před jezdce a uklonil. Ohlédl se na ženu, a ta bez pobídnutí postrčila chlapce před sebe, jako kdyby ji k němu nevázala stejná krev a bez záchvěvu citu ho byla schopna obětovat. Christopher si nebyl schopen vybavit, jak se tehdy cítil, když jej – pravděpodobně – stejná žena popohnala vstříc jeho děsivému osudu. V temné kobce přestaly být pocity konkrétní a vázané k okamžikům.
Muž se znovu uklonil a s pohledem k zemi řekl: "Mám jediného syna a je ve věku…"
Christopher si odfrkl, čímž ho umlčel. "Kněžna si nežádá vaše děti," řekl klidně a bez citu. Jako kdyby za něj tehdy nebylo zaplaceno tolik, aby jeho otec získal postavení. Z odvodů se dalo vykoupit, i kněžna rozuměla tomu, že rody potřebují pokračovat a ona nemůže odvést všechny chlapce. Rod si mohl koupit jiné dítě, které nabídne, a jeho rodiče ho prodali, aby se dostali do vesnické rady, aby se stali rodem.
"Poskytnete nám zásoby a postaráte se o naše koně," vyslovil nakonec a sesedl. Muž před ním byl vyšší. Christopher opravdu oplýval jen svou urozeností a dávno ztracenou schopností se proměnit ve vlka, kterou měl v krvi. Nesundal si z hlavy vlčí masku, přesto se postavil před muže a sledoval, jak se před ním chvěje strachem. Mohl by ho setnout – to někdy psí strážci udělali jen pro dekórum, ano. Jako modlitba k děsivosti jejich bohyně. Místo toho si znovu odfrkl a pokynul ostatním, aby také sesedli.
"Chci mluvit s lovcem, který jezdí prodávat kožešiny do vílí vesnice," oznámil pak a vydal se směrem ke dveřím do domu, z kterého vyšla první rodina. Každý z domů byl jeho, pokud se tak rozmyslel.
🌑
Překvapilo ho, že před něj předstoupil muž, který byl ještě nižší než on. Christopher seděl u stolu v kuchyni a před sebou měl položenou jehněčí pečeni. Nesmyl ze sebe krev a špínu cesty a stále si nesundal vlčí hlavu. Jeho otec, matka a dva sourozenci nedali najevo, pokud ho pod ní poznali. Místo toho ho plni zděšení pozorovali, jak si udělal velitelství v jejich domě. "Nechte nás o samotě," poručil, protože se možná chtěl ptát na otázky, jaké by neměli slyšet lidé, kterým nevěřil. Jeho rodiče se mohli vzdát prvorozeného syna, pokud se chtěli stát rodem; a možná by druhého syna oplakali, ale byla to jejich dcera, kterou hodlali provdat pro větší přístup k moci – tu jedinou si hýčkali. Byl v pokušení ji jim vzít – protože si ji nepamatoval, a protože ho řezal pocit ublížení a nespravedlnosti. Její život byl cennější než jeho – to mu šeptala temnota kopky, která zůstávala vždy s ním –, proto jim ji měl vzít.
Zavřel oči a nechal všechny hlasy ve své mysli utichnout. Nikdo z psích vojáků o tom nemluvil, proto nevěděl, zda to není fragment bohyně, co se v něm usídlil. Možná ho požehnala svou temnotou, aby si pojistila, že ji nikdy nezradí. Nebo každý z jejich psů byl vzteklý, každý z nich zešílel v kopce všemi těmi muky, kterými musel projít.
"Mohu vám nějak pomoci, pane," vytrhl ho z myšlenek muž, kterého před něj postavili. Ano, byl nižší, ale masa na něm bylo více. Kdyby na něj ve světě zbylo magie, jistě by se dokázal proměnit. Byl statečný, v jeho hlase Christopher neslyšel úctu, ale jen touhu jít přímo k věci. Líbilo se mu to.
Shrnul si z čela těžkou hlavu vlka, která jej zbytečně v kuchyni u kamen hřála, a postavil se. Přešel k lovci a nasál jeho vůni. V temnotách vzpomínek byl jediný paprsek měsíce, slabý svit hvězdy, pro který si matně uvědomoval, jaké bylo snít. "Ve vílí vesnici – žije tam stále dívka jménem Elizabeth?"
"Ne," ten muž se ani nezamyslel, a proto bylo jasné, že zalhal.
Christopher naklonil hlavu na stranu, nasál znovu lovcovu vůni, a poté mu přivřenýma očima pohlédl do tváře. "Jaký je tvůj vztah k Elizabeth, že ji chceš chránit?" Olízl si ret a vytasil dýku, aby ji bez jakéhokoliv upozornění přiložil druhému ke krku. "Je tvůj vztah k Elizabeth takový, že bys pro ni zemřel?"
"Neznám vílu, co se jmenuje Elizabeth," stál si za svým muž, přestože v jeho pachu byl cítit strach a on s dýkou na krku nervózně polkl.
Christopher ho natlačil na stěnu, aby mu dal najevo, že to myslí vážně. Ostří poškodilo první vrstvu kůže na mužově hrdle, ale hlouběji neproniklo. Hleděl mu do očí a čekal na moment, kdy se zlomí. Problém těch, kteří neprošli kobkou v Hoře, byl, že se báli smrti. Začpěl potem, jak tělo bojovalo se strachem a nervozitou, a celý se napjal. Ale nevzal svůj výrok zpátky – možná stále ještě věřil, že Christopher si nemůže být jistý jeho lží.
Protože jak by mohl? Nikdo ze smečky už neovládal schopnost číst ve vůních. Ano, dokázali poznat, kdo je rodina podle přirozeného pachu. Dokázali vystopovat zvíře, pokud jejich smysly byly ostré. Ale emoce dávno přestali být schopni číst, stejně jako se měnit ve vlky.
Christopher od něj ustoupil. Otřel prstem krev z ostří dýky a na okamžik to vypadalo, že ji ochutná, ale jen si k ní čichl, než se ušklíbl. "Přistěhoval ses do vesnice až potom, co mne odsud odtáhli, že?" Ta slova druhého muže zaujala. "Jak se jmenuješ?"
"Brien."
Christopher kývl. Posadil se ke stolu a vrátil se k jehněčí pečení, protože mu temnota z kobky našeptávala vše, co o Brienově krvi nechtěl slyšet. A připomínala, jak v kobce mladí vlci přežívali bez potravy. "Řekla ti Elizabeth, že vyrůstala s vlčetem jménem Chris?"
Brian se znovu napjal. Jako kdyby chtěl odpovědět, ale pak se zarazil. Možná si vzpomněl, že psí strážci neměli mít žádné vzpomínky na svou minulost. Proto před ním nemohl stát někdo, kdo tvrdil, že si vybavuje vesnici, v níž vyrůstal, a ty, kteří v ní žili. A proto je schopen poznat přistěhovalce. A už vůbec mu nemohl vyprávět o svých dětských kamarádech.
"Co po ní chceš?" byl to strach, starost a láska, co vzbudil tolik emocí, že všechna racionální snaha ji popřít přišla vniveč. Brien si to uvědomil, ale už bylo pozdě. Vyřčená slova nešlo vzít zpátky. A Christopher se musel ušklíbnout, protože temnota mu vzala všechny emoce, které by jej dělaly takhle slabým.
Požvýkal sousto masa, než odpověděl. "Přijdu do jejich vesnice a budu chtít to nejcennější, co mají. Nebudou mi to chtít dát, a já si to budu muset vzít silou. Pokud Elizabeth nezradí všechno, v co věří, a nepředá mi to dobrovolně."
Brien zakroutil hlavou. Stále byl opřený o stěnu a na muže před sebou hleděl se vší nenávistí. "Víly ti nikdy amulet nedají."
Christopher zabodl nůž, kterým si řezal maso, do desky stolu. "Pak budou jedna po druhé umírat, dokud ho nebudu mít v ruce… pro kněžnu." Uchechtl se, i když všechno, pro co tolik riskoval, mohlo být k ničemu, protože víly příliš věřily v cetku, která pozbývala jakoukoliv magickou moc. A pokud je měl jednu po druhé zabít – možná by bylo lepší, kdyby jim vyrvával srdce a on sám absorboval jejich magii. Pak by se mohl postavit kněžně. Takový byl plán starého mudrce, nebo ne?!
"Chci s Elizabeth mluvit," řekl po chvíli. "Možná jsi její milenec, ale nerozhoduješ za ni a za celou její rasu."
Lovec si nejspíše uvědomoval, že nemá cenu, aby se tomu setkání snažil zabránit. I kdyby se nyní měl možnost rozeběhnout do vílí vesnice, Elizabeth by nikdy neponechala ostatní víly jejich děsivému osudu a neutekla by s ním. A na ostrově se stejně nedalo před kněžnou nikde skrýt. "Můžu s ní promluvit," řekl poraženě.
"Řekni jí, aby na mne nad ránem počkal tam, kde bývala naše dětská pevnost," utrousil bez emocí Christopher, než na lovce mávnul a nechal ho odejít.
🌑
Cokoliv řekne rozum zamilovanému srdci, srdce neuposlechne. Brien se musel pokusit, přestože si byl jistý Elizabethinou odpovědí. Musel ji vyhledat, přimět ji, aby se vyplížila a setkala se s ním na tajném místě, o kterém věděli jen oni dva, milenci. A musel se mezi polibky pokusit ji přimět, aby zradila všechny, které milovala, a pokusili se spolu o útěk.
Brien chtěl mluvit předtím, nebyl čas na cokoliv, jak trávili společný čas dva milenci. Ale Elizabeth byla neodbytná, a Brien nedákazal říct ne. Byl si vědom, že Elizabeth stále měla ve své bytosti dostatek magie, aby jej donutila tančit do posledního dechu. A pak každé přání Elizabeth horečnatě splnil, protože byl příliš zamilovaný a příliš okouzlený, než by vzdoroval.
Leželi v pelechu z ovčích kůží a sladké výšiny přestávaly zastiňovat uvědomění si reality. "Do naší vesnice přišli kněžnini vojáci," zašeptal a Elizabeth se k němu přitulila, jako kdyby ho snad svým nahým tělem mohla ochránit před vším, co to zlo chtělo. "Chtějí váš svatý amulet, musíme odejít." Elizabeth se napřímila, aby mu viděl do tváře. "Půjdeme k moři, nebudou nás pronásledovat, když ho nemáme. Ať si to vyřídí s ostatními."
Světlovlasá zakroutila hlavou. "Nejsem taková…"
Brien vzal její pihaté tváře do dlaní, protože přesně takovou reakci očekával. "Já vím, že ne. Ale nikdo z nás nemůže bojovat s kněžnou."
Elizabeth zavřela oči a její milenec se natáhl, aby ji políbil na čelo, jako kdyby si myslel, že stačilo tak málo, aby se mladší smířila s tím, jakými zbabělci se musí stát. "Neříkáš mi vše," vyslovila víla, přesto si položila hlavu na jeho vypracovaný hrudník a pevně ho objala.
Druhý zaváhal. Jako kdyby nikam nespěchali, nechával svou milenku, aby se k němu tiskla a užíval si jejich společné chvíle. Možná cítil, jaký nad nimi visí soud. Elizabeth se nikdy nerozhodne odejít, a pokud neodejdou, bylo tohle možná naposledy, co mohli být spolu. Tak kam spěchat s útěkem? Kam spěchat k hádce, která je navždy rozdělí? "Říká ti něco jméno Chris?"
Elizabethina hlava znovu vystřelila nahoru, aby viděla do obličeje druhého. "Říkali ve vesnici něco o Chrisovi?"
Proč měla mladší v očích slzy, proč v ní vyvolalo tolik emocí, když Brien to jméno zmínil. "Vůdce kněžniných vojáků tvrdí, že je Chris."
Elizabeth se posadila, jako kdyby si takový rozhovor žádal více pozornosti než ten o jejich útěku. Našla své oblečení, aby přes sebe přetáhla košilku. "Pokud je vede Chris, nikomu se nic nestane."
I Brien se nakonec posadil. Vzal Elizabeth za ruku, jako kdyby ji chtěl zastavit, aby se nerozběhla do vlčí vesnice a nepadla do náručí jednomu z nejděsivějších mužů, jaké kdy starší potkal. "Není to ten samý člověk, jakého jsi znala. V kněžniných vojácích nezbyde nic z toho, kým bývali."
Slzy ve Elizabethiných očích se vydaly po její tváři. Brien musel do vesnice přijít nedlouho poté, co vojáci Chrise odvlekli, protože měl dojem, že teď se dívá na tu hluboce zarmoucenou dívku, do které se tehdy na první pohled zamiloval. Podařilo se mu ji za ta léta rozesmát a probudit v ní přirozenou bezstarostnost. Ale v tu chvíli, jako kdyby znovu byli na samém začátku. Tehdy oplakávala ztrátu bratra, tak mu to vysvětlila. A dnes podruhé – s tím, jak krutá byla Brienova slova – přišla navždy o naději, že se s bratrem kdy znovu setká. Pokud v psím vojákovi nezbylo nic z Chrise, Chris byl mrtvý – Chris zemřel a jeho kůži nosila bestie.
To byl důvod, proč Brien promluvil. Nesnesl ten pohled na hluboký zármutek Elizabeth. "Ptal se po tobě," šeptl tiše a neochotně. "Chce s tebou mluvit, chce, aby si mu přinesla amulet."
Elizabeth zakroutila hlavou a z očí jí tekly slzy velké jako perly.
🌑
Na nebi byly hvězdy.
Poprvé od chvíle, kdy Christopher vyjel z hory, se měl čas podívat na nebe, aby zjistil, že bylo plné hvězd. Samozřejmě, v temných kobkách pozbývající světlo, nic takového nenacházel. A za ta léta, co žil v hoře, snad úplně zapomněl, že hvězdy existují. Že když vzhlédne k nočnímu nebi, uvidí na něm hvězdy. Bylo to příznačné tomu okamžiku – začínalo setkáním s Elizabeth období, v němž pocítí naději?
Pozoroval nebe, protože bylo jiné od toho, na co byl zvyklý. Ano, rozpadlá skrýš, v které si hrávali jako děti, vyprávěla přesně ten samý příběh jako zbytky jeho duše a realita každodenního života. Ale na nebi nacházel světlo v temnotách… na nebi byla Luna, kterou by tak rád slyšel zpívat, zavyl na ni a přeměnil se ve vlka.
Kdyby zabil jednu vílu, kdyby pozřel její srdce – měl by v sobě tolik magie, aby se dokázal úplně přeměnit? Vzdal by se bestie z kobky, vzdal by se zlého lidství, a zbylo by v něm jen spravedlivé zvíře řízené pudy.
Naděje. Jediné zabití ho dělilo od naděje, nebo ne?
"Chrissie?" šeptla k němu pihatá, protože ho samozřejmě pod vlčí hlavou nepoznávala.
Christopher zavřel oči a sklopil hlavu. "Elizabeth," odpověděl jí, aniž by nechal do svého hlasu proniknout jakoukoliv emoci. Cítil vůbec nějakou? Temnota mu našeptávala chuť na krev, požitek z bijícího srdce tepajícího rudou tekutinu chutnající jako kov v ústech. A cokoliv jiného si odvykl poslouchat, protože to příliš bolelo. "Dlouho jsme se neviděli, Elizabeth," pokračoval, když otevřel oči. Otočil se na mladší a odložil tu ohavnou vlčí hlavu. Rozhlédl se, než padl na kolena. "Prosím, odpusť mi, kým jsem se stal."
Víla k němu udělala několik ladných kroků, pohybovala se neslyšeně a paprsky měsíce se kolem ní napínaly jako pavučiny. Postavila se přímo před něj a vpletla se prsty do jeho kudrnatých vlasů. "Tolik jsem se o tebe bála," zašeptala.
Christopher ji objal kolem boků a zabořil obličej do látky na jejím břichu, jak chtěl cítit tu jedinou vůni, která dokázala utišit bestii, v níž ho vychovali. Pevně ji svíral a třásl se. Protože Elizabeth byla důkazem, že Christopher býval jiný, že býval Chris. "Musíš mi dát, pro co jsem přišel," zašeptal po chvíli, nemohl si dovolit věčnost v té uklidňující náruči. Neviděl ji, ale věděl, že jeho kamarádka z dětství nesouhlasí. Celé její tělo se napjalo a ruce ve vlasech se jimi přestaly probírat. Nepoznávala ten hlas a necítila slzy přes lehkou látku košile.
Christopher k ní vzhlédl, setkal se s jejím zkoumavým pohledem, a uvědomil si chvíli, kdy mladší přesvědčil, že jen hraje kruté divadlo. Nehrál, přál si odpuštění, ale víla v něm nedokázala číst. Byla opatrná, jako kdyby v náručí chovala divoké zvíře. A to přesvědčilo bestii v muži, že už nemohl být, kým býval, s větší razancí než všechen šepot temnoty.
Odtáhl se a vstal. Odvrátil pohled od víly, jako kdyby se bál, že do jeho tvrdého výrazu se může vetřít slabost. Nemohla, nikdy. Protože kdyby to bylo možné od prvního okamžiku, co stanul před kněžnou, dávno by ho zahubila. Dokázal obelstít bohyni! Sám si nebyl jistý, kde končila bestie a začínal on.
Jedno vílí srdce.
"Ten tvůj vlk," začal, "tě chtěl chránit." Odmlčel se, než pokračoval. "Nemusím ublížit tobě, ani žádné jiné víle… ani jemu. Přišel jsem jen pro ten amulet."
"Je posvátný. Bez něj…"
"Zůstanete všichni naživu," přerušil ho. Udělal k němu krok a tentokrát víla ustoupila o krok zpátky. "Řekni mi, skutečně ti stojí víra v bohy, kteří ti nijak nepomohou, za tvůj život, za jejich… za jeho."
"Bohové…"
Christopher se neudržel a udělal rychlý pohyb dopředu. Vzedmula se v něm taková vlna zlosti. Přišel jí pomoci a místo vděku se setkal se strachem a odporem. Chytil ji pod krkem a zaryl do něj drápy bestie. "Modlila se ke svým bohům, aby mne neodvlekli do Hory? Modlila ses, abych tam přežil? Aby mi dali sílu? Abych se vrátil?" Díval se jí do očí a něco na jejích slzách ho uspokojovalo. Byly to slzy, které Christopherovi dávno vyschly. "Kněžna je jediný bůh, co nám zbyl."
Dříve, než ji zvládl pustit, ucítil náraz z boku, jak se do něj plnou silou opřel druhý vlk. Pustil se do boje, který nemohl vyhrát. A hlavně proti někomu, proti komu nebylo třeba bojovat. Christopher pustil Elizabeth a snadno odrazil další pokus o Brienův útok. Uchechtl se a jako bestie po druhém vlkovi skočil, aby mu uštědřil několik tvrdých ran. Než se udýchaně z toho adrenalinu začal smát.
Byli tak hloupí! Jak mohli být tak naivní a myslet si, že láska může vyhrát souboj s božskou mocí.
"Dost!" okřikl Briena, který se pod ním snažil vzepřít a pokračovat v boji. A zároveň natáhl ruku tak, aby ukázal Elizabeth, aby se do toho nepletla. "Kdybych přišel pro vaše životy, už jste mrtví."
Víle tekla po krku krev v místech, kde se do něj zaryl drápy. Byla to jen povrchová zranění – ale nejspíše ani jeden z nich si neuvědomovali, že to byl projev jeho dobré vůle.
"Můžeme odejít z ostrova," zašeptala víla a on v jejím hlasu cítil kouzlo. Elizabeth se ho snažila omámit. A Christopher si byl jistý, že kdyby místo kouzla se jednalo o upřímnost, tak by souhlasil. Tak by vzhlédl k nebi a podlehl touze získat naději.
"Oba jste hloupí," řekl jim nakonec nahlas a vstal z Briena. Dal Elizabeth možnost, aby se nebojácně vrhnula ke svému milenci a začal se starat o jeho zranění. Nedokázal se donutit, aby jim uvěřil tolik, aby se jim svěřil s pravdou. Ale její zjednodušení mohlo postačit jako výhružka. "Buď dám Kněžně srdce všech vil, nebo jednu cetku – volba je na tobě, Elizabeth."
S tím se otočil, natáhl si přes hlavu ohavnou vlčí masku a vydal se k odchodu. Přičemž z drápů ochutnával vílí krev.
🌑
Vstal s rozbřeskem, nebo možná ani nespal. Ze škály tělesných vjemů to byly jen tupé a ostré bolesti, kterými ho obdarovávala vlastní existence. Chladný ranní vzduch mu pomáhal. V temných chodbách hory míval pocit, že se dusí, a nejhorší se to zdálo, když se mu podařilo usnout. Jako kdyby sama Kněžna ho držela pod krkem a kontrolovala i to, jak moc se mohl nadechnout. Možná proto se vyhýbal spánku.
Kdyby mohl, spal by na světle. Chráněný před pařáty tmy. Ulehl by na louce mezi kvítí, z jakého si Elizabeth pletla věnečky do vlasů, když byli děti, a nechal by se ukolébat paprsky slunce. Pod víčky by mu hrála teplá rudá barva a v ničem by nepřipomínala krev.
Ale nemohl.
Proto svolal jezdce a pod deštivým, železným nebem se vydal do vílí vesnice.
🌑
Svolali je všechny na náves. Víly oplývaly krásou a křehkostí. Možná je jako dítě obdivoval. Nevzpomínal si. Zda kdy chtěl mít tvář tak ladnou, že by jí neubralo na kráse, kdyby pozbývala výrazu a citu. Kdyby s pohledem se nezdála tak odpudivou jako teď pod vlčí maskou. Navzdory představě o síle, víly nebyly slabé. Byly spjaty s přírodou, měly v sobě cosi ze všech živlů, a pokud magie byla přirozenou silou, pak se nemohl divit, že v jejích srdcích stále přetrvávala. Jeho smečka měla blíže k obyčejným lidem než víly, proto oni dávno ztratili schopnost se měnit a splynout s přírodou, zatímco víly tančily mezi květinami na louce, mezi paprsky měsíce a v rytmu deště.
Nežily ovšem dlouho, odkvétaly jako květiny. A skutečného stařeckého věku se dožilo jen málo z nich. Proto celá vesnice působila tak mladá; děti a samé mládí, jakoby zakleta v jarním vánku, třebaže jim nad hlavou zešedlo železné nebe. Možná byly svými, dokud si mohly užívat mládí, radosti a života, a pak se stávaly čímkoliv, co jim vyhnalo ze srdce vůni lučního kvítí.
A ta jediná skutečná stařena, která ve vesnici byla, strážila jejich posvátný artefakt a víru.
Christopher pod maskou pohledem vyhledal Elizabeth, než k stařeně přistoupil. Natáhl ruku a chladně rozkázal: "Dejte mi amulet."
Stařena nebyla překvapená. Nejspíše po jejich rozhovoru ji Elizabeth varovala. Ale bohužel ji nevysvětlila, jak důležité bylo, aby se podřídili kněžnině vůli. Jeho vůli.
Zakroutila hlavou, ale dobrosrdečně se na něj usmála. "Když si sundáš rukavici, přečtu ti budoucnost, chlapče." Cítil, že oplývá magickou mocí. A pro ni ji nenáviděl stejně jako kněžnu, protože z něj také chtěla mít jen svého pěšáka – nástroj ke svým cílům. Jako kněžna, jako jeho matka.
Přesto se pro sebe ušklíbl a rukavici si sundal. Stejně jako ho nemohla okouzlit a utančit Elizabeth, ani stařena by neměla být schopna odhadnout, co by jej dokázalo přesvědčit znovu snít. A nebo by mohla být… ale to by musela přijmout těžkosti svého nepřítele, politovat ho a věnovat mu něhu.
Kdyby v něj předchozí noc Elizabeth uvěřila a přesvědčila ho, že je dobrý, Christopher by se od té chvíle ze všech sil snažil ji nezklamat. Kdyby stařena vyčetla v jeho dlani, že je přišel zachránit, místo toho, aby se s ním snažila manipulovat ve svůj prospěch… tak by zemřel v pokusu je zachránit a postavit se kněžně.
"Najdeš lásku, která tě změní," vyvěštila mu.
"Proto bych si měl rozmyslet, jak se zachovám dnes?" zasmál se a stáhl svou dlaň. "Protože tady mezi Vámi na mne čeká můj osud. Zatančíte mi, abych ho našel?" Rozhlédl se a odfrkl si. Odstoupil od stařeny a věnoval pohled Elizabeth, která mu ho ovšem neoplácela, než s tvrdým výrazem si znovu prohlédl všechny víly z vesnice.
Otočil se na své muže a chladně rozkázal: "Každý si někoho vyberte, a seřaďte je do řady." Ukázal na prostor mezi sebou a stařenou. Jakmile to jeho muži udělali, znovu se obrátil na ženu. Ale ta nic neřekla, jako kdyby jí nebylo jasné, jaký je všechny čeká osud.
Nechal je srazit na kolena a stejně jako tehdy, když přesvědčoval psí vojáky, že on je vyvolený kněžnou a nikdo se proti němu již nikdy nesmí postavit, pokud chce žít, přešel kolem sedmi vil. Každé z nich se podíval do tváře, a pokud se příliš bála, zvedl jí prsty bradu, aby se jejich pohledy střetly.
Sedm vil. Sedm srdcí. Jak mocným by jej to udělalo?
Mohl by se postavit Kněžně? Byl by schopen alespoň tolik kouzlit co tato stařena?
Rovnal by se Kněžně ve své krutosti? Nebo byl jen tolik odhodlaný nechat pro svou víru zemřít nevinné jako ta stará víla?
Byl by jako jeho matka? Účel by i jemu světil prostředky bez výčitek?
"Dejte mi ten amulet," vyslovil. Stařena nepohnula jediným mimickým svalem, jako kdyby jeho výhružku nechápala. Přistoupil k víle, která klečela v řadě první, a vzal si do hrsti volné prameny jejích dlouhých vlasů, aby k nim přičichl. I přes zápach jejího strachu cítil heřmánek a lesní jahody. Byla krásná, s jemnými rysy, plnými rty a zářivýma očima.
Bála se ho a plakala.
Možná i ji by zachránilo, kdyby v něj uvěřila. Kdyby před sebou viděla chlapce, kterého odtáhli od rodiny a uvrhli na rok do temné kopky, a ne bestii.
Vzhlédl od ní k psímu vojákovi a pokývl mu.
Ten vytasil meč a přiložil ji jeho špičku z boku ke krku, aby jí mohl proklát srdce. Jaká škoda! Jedno vílí srdce… tolik stály jeho sny o svobodě.
Voják čekal na povel.
"Chrisi, to nemusíš dělat!" ozvala se Elizabeth a vystoupila z anonymity davu. Po krásných pihatých tvářích jí stékaly slzy, ale v očích měla odhodlaní. "Tohle nemusíš dělat!"
Christopher se uchechtl.
Nemusel se je nikdy snažit zachránit. Nemusel jim nikdy dávat šanci. Nemusel se nikdy setkat znovu s Elizabeth a snažit se pro ni udělat vše, co bylo v jejich silách.
Ale rozhodně musel uposlechnout rozkaz Kněžny. Musel získat tu jejich hloupou náboženskou cetku! A musel se s ní vrátit do Hory!
Natáhl k Elizabeth ruku dlaní nahoru a pohlédl jí do očí.
Byly to dlouhé okamžiky napjatého ticha, než se těžce začala zvedat stařena z místa, kde seděla. Neohlédl se po ní, pohledem zůstával na pihaté. Protože si stále myslel, že jedině ona je schopna zachránit všechny svého druhu. Myslel si, že jedině ji dokáže pro jejich přátelství z dětství přesvědčit.
Stařena došla až k němu a do dlaně mu položila nevelký zlatý šperk. Sevřela jeho dlaň v obou svých a naklonila se k němu, aby mu zašeptala tak, že to mohl slyšet jen on. "Jedno vílí srdce."
A on ji – na okamžik s upřímným udivením – pohlédl do šedých, téměř slepých očí. Oba věděli, co musí udělat. Kněžnu by samotná cetka nepřesvědčila, a možná kdyby se zamyslela, co amuletu dodávalo nějaký význam, nakonec by jí došlo, odkud pramení kouzelná moc každé jednotlivé víly.
Stařena mu kývla s klidným výrazem ve vrásčité tváři.
A on zavřel oči, když se vysmekl dlaní z jejího sevření a takto s činem posvěceným jeho účelem, změnil svou ruku v pařát bestie a zabořil jí ho do hrudi pod žebry. Vytrhl jí srdce a v máčkl do něj amulet, který měl stále ve dlani. Cítil mezi prsty magii jako živou energii a nevnímal křik, který se ozýval okolo něj.
Když otevřel oči, svět byl plný chaosu a tmy. Z nebe se spustil déšť. Kolem něj se ozývaly výkřiky a zvuky boje. Některé ze statečnějších vil se postavily psím vojákům, a jiné jen truchlily nad ztrátou stařešiny a své víry.
Nevěděl, kde se tam vzal Brien, ale viděl ho, jak se násilím snaží odvléct Elizabeth, aby se do boje nezapojila. Přestože k tomu nedal povedl, víly umíraly. A on držel v dlani krvavé srdce jedné z nich, jako kdyby s tím souhlasil.
"Dost!" vyhrkl. "Dost! Máme, pro co jsme přišli." Zvedl ruku se srdcem a amuletem nad hlavu, a krev mu kapala do obličeje. "Máme rozkaz, jdeme!" Rozešel se ke svému koni, aby na něj mohl nasednout a všechnu nenávist Elizabeth nechat za sebou.
Myslel si, že se vrátil domů bez naděje; ale teprve zde a v té chvíli o ni skutečně přišel.
🌑
"Christophere, Christophere, Christophere."
Klečel v nejčernějších temnotách a nabízel kněžně amulet. Skoro nedýchal, i když se snažil na sobě nedat znát, že nepřináší to, co skutečně měl. Srdce zahodil, jako kdyby na něm nezáleželo, a pouze vystavoval na obdiv tu zlatou cetku.
Chvíli si myslel, že se mu podařilo kněžnu obelstít. Ale pak ho oslovila. Vysmívala se mu, když se snažila znít jako matka, která kárá své dítě.
"Má paní," vydechl.
"Doslechla jsem se, že sis uchoval vzpomínku na jednu malou vílu a tu jsi při návratu domů vyhledal," ozvalo se z temnoty a tón hlasu nepodával žádné svědectví o náladě řečníka.
Christopher zavřel oči a vydechl. Nebyla to smečka, psí vojáci, s kterými se vydal pro amulet, se nikdy nestali jeho smečkou a on jim nemohl důvěřovat. A bohužel v nich nevzbudil tolik strachu, aby jej při první příležitosti nezradili. Byl neopatrný, nechal se sledovat. Přetlumočil některý z nich kněžně celý jeho rozhovor s Elizabeth, nebo jen fakt, že spolu mluvili? Že ji schválně vyhledal, aby zamezil masakru?
Mohl na něčem vystavit svou obhajobu? Nebo se měl připravit, že další den uvidí koš plný vílích srdcí?
"Pamatuješ si svou první lásku, Chrisphere?"
Nemiloval. Ne tak, ne v tom významu. Pamatoval si štěstí a bezstarostnost dětství předtím, než byl uvržen do kobky a vychován v psího vojáka. "Myslel jsem, že přes ni získám rychleji amulet, pro vás… má paní," nelhal.
"Dám ti jen jednu možnost odpovědět popravdě. Když řekneš pravdu, nepošlu nikoho pro tu vílu. Ale když znovu zalžeš…" hlas kněžny teď slyšel přímo nad sebou. Jako kdyby klečel před ženou a ta k němu shlížela. Z prstů mu vzala amulet, a ten se navždy ztratil v temnotách. Zasmála se – snad z radosti z té kapičky vílí moci, co z něj mohla ochutnat. Poté až pokračovala: "Zabil bys pro mne tu vílu?"
Christopher neotevřel oči, však to vůbec nemělo smysl v temnotách. Ten rozsudek, který teď vynese, nebude nad Elizabeth, ale nad sebou samým. Provinil se. A možná Kněžna nevěděla do jaké hloubky, ale přece vycítila, že se provinil. A proto ona byla tím nejsilnějším z magických stvoření, které ještě na ostrově přežívalo. Protože její smysly jí odhalily, co před ní muselo zůstat skryto, protože Christopher nikomu nevěřil natolik, aby se s tím svěřil. Chtěl ji zradit, a ona to vycítila. Nebyl jejím nejvěrnějším vojákem a zasloužil si trest.
"Ne," vydechl smířený se svým osudem.
Položila mu chladnou dlaň na tvář a zvedla mu hlavu stejně, jako on to udělal vílám, které byl odhodlaný obětovat v honbě za amuletem. Přestože byla beztvará entita hrůzy, měl dojem, že se nad ním naklonila. "Můj udatný," zašeptala ledově, "téhle slabosti ses měl dávno vzdát…"
Vzdálila se, necítil její přítomnost. Klečel v naprosté temnotě a očekával, kdy ho připraví o život. Vezme si jeho srdce? Musela se přece od stejné ne-smečky, od stejného zrádce dozvědět, že měl v sobě dostatek kouzel, aby se zvládl z části přeměnit na bestii.
"Hoďte ho do jámy," poručila strážím, které stály před sálem temnoty. Christopher se nebránil, protože byl vychovaný, aby věděl, že si jakýkoliv trest za svou zradu zaslouží.
🌑
Byl by raději, kdyby mu vytrhla srdce z hrudi. Protože zemřít na místě vždy patřilo k těm lepším, soucitnějším smrtím. Při pádu do jámy se polámal. Tělo mu po dnech zahnisalo a hladovělo. A on byl v té temnotě sám. Jakkoliv bylo bestiální na to tak pomýšlet, tak sdílet tento osud s jinými chlapci v kobce, se zdálo snadnější, protože jejich slabost bylo jeho vítězství, a přesně v to kněžna chtěla vychovat své psí vojáky. Tady ho nečekala převýchova. Odsoudila ho k smrti. K bídné a dlouhé smrti v utrpení bez možnosti zesílit, změnit se a vrátit se za ní takovým, jakým ho chtěla mít.
Tohle si zasloužil.
Nechal cit zkalit úsudek. Ne proto, že se rozhodl zradit Kněžnu a vzít si s sebou do hrobu tajemství o vílích srdcích; ale protože chtěl chránit Elizabeth a byl jí zavržen. Zasloužil si trpět, protože si zachoval v mysli vzpomínky, které z něj dělaly jen hloupé dítě plné ideálů. Zasloužil si trpět, protože byl hloupý.
Nemohl nikdy stanou proti Kněžně. Nemohl se jí nikdy postavit.
Protože jen hloupý by si myslel, že může. Jen hloupý by se těšil představou, že se stane hrdinou v očích kamarádky z dětství…
Tyhle myšlenky jej nakonec opustily, protože se sílícím hladem, myslel jen na vílí srdce a vůni krve. Možná by si v horečnatém blouznění ukousal prsty, kdyby tam ležel o den déle. Jen pro ten stále se opakující sen, jak zabořuje pařát do hrudi stařeny.
Ale zaslechl kapku vody, a protože byl stejně žíznivý jako hladový, začal se plazit tím směrem. Mysl si s ním hrála. Nebo ho lákalo to cosi kulatého a drsného, na co při svém plazení narazil.
Jáma nebyla kobka. Do kobky se uvrhli mladí chlapci, aby se stali ti nejsilnější z nich psími vojáky. Jáma bylo místo, kde měl zemřít.
A protože tam každý zemřel, nikdo nepodal svědectví jaké bohatství se na jejím dně ukrývalo. Samotná kněžna o něm nemohla vědět, protože kdyby věděla, udělala by vše proto, aby z něj získala kouzelnou moc.
Narazil na vejce. Na ztracené dračí vejce…
Možná to byl jen kámen, možná blouznil. Ale proč by právě tohle napadlo jeho horečnatou mysl, když nikdy předtím o dracích nesnil? Zasmál se sám sobě. Věděl, že v jámě zemře. Přesto se stočil kolem vejce a objal ho, jako kdyby mohl svým posledním dechem tomu nevylíhlému mláděti věnovat teplo, jaké mu chladná, opuštěná jeskyně nikdy nemohla poskytnout.
Protože zatímco Christopher si zasloužil v jámě zemřít, vejce – třeba jen vyblouzněné a ve skutečnosti jen kulatý kámen – si nezasloužilo zůstat navždy zapomenuto a v osamění. Zasloužilo si všechno teplo, co v Christopherově těle ještě zbývalo. Všechen jeho život. To vše, co z něj bylo dobré.